Rozhovor Petra Hampla s Martinem Konvičkou

Při analýze společenských jevů používáš hodně originální etologickou metodu. Všímáš si, jaké parafilie (sexuální neobvyklosti) se vyskytují v různých společenských vrstvách, třídách, politických či názorových skupinách apod. Na základě toho pak usuzuješ na hlubší povahové rysy a na základě toho predikuješ, jaké jednání v té skupině převáží, jaká rozhodnutí budou přijata apod.

Ta metoda ale otevírá řadu problémů. Například to, že předpokládáme, že parafilie jsou primárně evolučně-biologické, zatímco chování převažující uvnitř společenských skupin je typicky kulturní. Jak to sladit? Nebo předpokládáš, že do těch skupin směřují biologicky podobní lidé? Můžeš to celé objasnit a možná i upřesnit, jak s tou metodou pracuješ?

Tady je třeba začít od píky. To, čemu můžeme říkat „pohled přes parafilie“, nepoužívám univerzálně, a už vůbec ne formálně akademicky či statisticky. Použil jsem to svého času k vysvětlení jedné zcela konkrétní záležitosti, a to islámské expanze do západních zemí, a ještě konkrétněji k interpretaci tenkrát oblíbené islámofilie (projevující se konverzemi, ale i omlouváním islámských alotrií ze strany různých akademiků a publicistů). Navíc nešlo o nějaké obecné parafilie, ale zcela konkrétní polohování jedinců na pomyslném gradientu sexuální submisivity a dominance, nebo řekněme tendenci k masochismu či sadismu (není to totéž, ale je to skoro totéž).

Proč, to není problém objasnit. Islámské vnější projevy i šáriátské rodinné právo jsou na „BDSM“ motivech postaveny, ovšem značně výběrově či stereotypně – svazují to s biologickým pohlavím, což je právě biologicky špatně. Můj zájem o islám se tenkrát kryl s akademickým zájmem o tyhle věci, s kolegyní jsme na slušných vzorcích lidí ukázali, že to, čemu říkáš „parafilie“, je naprosto normální a velmi častý rys lidské sexuality, najdeme to u cca 40 procent jedinců Homo sapiens v evropském urbánním prostředí. A tak jsem předpokládal, že se to bude vyskytovat obecně, napříč kulturami a také, že s tím různé kultury musí pracovat a pracují.

Islámské vnější projevy i šáriátské rodinné právo jsou na „BDSM“ motivech postaveny, ovšem značně výběrově či stereotypně – svazují to s biologickým pohlavím, což je právě biologicky špatně.

Divokou hypotézu jsem „testoval“ na konvertitkách a konvertitech k islámu, což tenkrát byla hodně zvláštní množina mladých žen a mužů, no a taky na odpůrcích islámu, takových těch skoro instinktivních, což byla skoro zrcadlově opačná skupina mladých žen a mužů. Úplně nejzajímavější pak bylo přiznání si těchto sklonů coby cesta k apostázi, nebo prostě vystřízlivění, kterým někteří procházeli. V dnešním LGBTabd++ žargonu šlo vlastně o tzv. vnitřní coming-out. Do jisté míry to fungovalo, ale pak imámové zakázali slečnám islámofilkám se mnou komunikovat. A pak se stalo něco jiného a nečekaného, a islám coby „invaze dominantních mužů“ přestal na tyhle slečny fungovat. Asi to bylo nadmírou přímé zkušenosti, ale ještě víc to asi bylo tím, že různé psychicky rozkývané osoby dostaly mnohem silnější hračku – válku.

A teď k těm problémům. Fakticky je to pořád starý známý problém „nature versus nurture“ (dědičnost versus vliv prostředí – pozn. PH). Ano, sociální skupiny se budou skládat z biologicky podobných lidí – samozřejmě s výjimkami a přesahy. Představme si nějakou jednoduchou společnost, třeba zemědělskou komunitu v raném středověku. Asi bude dávat smysl, že biologicky jiní lidé (s jinými „parafiliemi“, jež ovšem nejsou žádné úchylky, ale postelové a životní preference) budou zdatnými oráči, dřevorubci nebo kováři, jiní budou šikovnými keramiky, krejčími nebo hudebníky. A ještě někdo jiný se stane válečníkem. V té raně středověké společnosti se ovšem tyhle sklony měly tendenci vyrovnávat. Společnost nebyla tak strukturovaná, aby mohlo vzniknout řekněme 10 generací krejčích a švadlenek, nota bene sdružených v cechu krejčích a švadlen, jehož členové se ženili a vdávali mezi sebou, kvůli kumulaci majetků. Rozvinutější urbánní společnost to ovšem umožnila. No a že dnes je tomu tak, že člověk, který má biologické tj. dědičné předpoklady stát se velkoměstkým intelektuálem se tím velkoměstským intelektuálem stane, snad ani nemusíme zpochybňovat.

Ono totiž obecně, hranice nature vs. nurture je hodně umělá, nejsou to dvě oddělená hájemství, ale oblasti, které se neustále vzájemně ovlivňují.

Zastavím se u zajímavého postřehu, že díky větší mobilitě a lepšímu systému třídění je v každé společenské vrstvě vyšší koncentrace ideálních typů, jaké se tam hodí – povahově, osobnostně, biologicky atd. Vypadá to totiž, že příslušníci dnešní finanční a mocenské elity jsou osobnostně výrazně jiní, než byli příslušníci mocenské elity před generací a než bude nastupující generace mocenské elity, jakou už zahlížíme v USA a Maďarsku. Jenže zároveň vidíme, že jsou ze stejných rodin, přičemž dědičnost ukazuje na úplně jiné typy.

Není to jediná záhada. Těch záhad kolem „nature and nurture“ přibývá a přibývá i genetických poznatků. Myslíš, že během následující generace budeme schopni některé z těch záhad rozplést a vytvářet třeba sociální programy na míru podle rizik a sklonů jednotlivých lidí?

Pokud se mě ptáš, proč nejsou dědové, otcové a děti „vládnoucí elity“ pořád stejní, odpovím Ti jednoduše. Protože každý máme maminku a tatínka, a ti zase měli maminku a tatínka (a tak dál) a biologická dědičnost probíhá děděním diskrétních vloh a ne „celých osobností“, jsme my i naše děti, spíš než průměrem dvou rodičů, složitě a občas nepředvídatelně kombinovanou mozaikou vlastností našich předků. To nevylučuje nějaké obecné trendy ve společenských či sociálních vrstvách, ale současně to zajišťuje různorodost. Variabilita mezi jednotlivci ve skupině bude větší než rozdíly mezi skupinou a ostatními, řekl by populační genetik.

No a s těmi rozdíly mezi jednotlivci uvnitř skupiny pracuje přírodní výběr, přičemž kulturní výběr můžeme pokládat za jeho zvláštní případ. Čímž se dostáváme k tomu nature or nurture. Striktně Darwinovský přírodní výběr by správně bylo to, co rozhoduje, zda se jedinec rozmnoží a zanechá po sobě potomky, kteří se taky rozmnoží. Asi ale též vidíš, že o budoucím rozmnožení hříběte zebry nebo lvíčete rozhodne nejen to, zda ho máma šťastně porodí a kvalitně odkojí, ale též, zda od ní odkouká schopnost včas spatřit lva a utéct mu (v případě zebry), případně vystopovat a ulovit zebru (v případě lva). Zda v těchto schopnostech budou dobří, pak rozhodne jednak fyzické prostředí (např. povaha vegetace, dostupnost vody…), jednak učení se od jiných zeber či lvů.

A stejné to bude v rodinách různých Sorosů, Merzů a Pojerů, nebo koho pokládáme za „mocenskou elitu“. Ti lidé svým dítkám jistě dopřejí nejlepší možné prostředí (od výživy a zdravotní péče po příslušné školy, nebo kapitál do začátku), jenže ta dítka jsou ovlivňována i spoustou faktorů, které tatíci a matinky pod kontrolou nemají. Mám na mysli celé kulturní prostředí, které ovlivňuje každou generaci jinak, a často (pro tu starší generaci) netušeně. Asi si dovedeme představit, že takový mladý Soros počítal s tím, že bude žít ve světě, kterému dominuje euroamerická civilizace, v níž on zdědí pozici všemocného démona v pozadí. A podívej, euroamerická civilizace padá a rádoby dědičně všemocného démona berou vážně už jen takoví provinční tajtrdlíci, jako je rodina Kolářů a jejich proxy státohlava.

Asi si dovedeme představit, že takový mladý Soros počítal s tím, že bude žít ve světě, kterému dominuje euroamerická civilizace, v níž on zdědí pozici všemocného démona v pozadí. A podívej…

Ale ke Tvé otázce. Nemyslím si, že Tebou nastíněné „genetické řízení“ bude možné, a to – díky Bohu! – právě díky obrovské variabilitě mezi jednotlivci, variabilitě vlivů prostředí a konečně díky tomu, že vlastnictví nějaké genetické vlohy (představme si, pro zjednodušení, něco jako „gen pro agresivitu“) ještě neznamená, že se ta vloha projeví v reálném životě. Respektive, ona se asi nějak projeví, ale „agresivita“ se může projevit jako skvělé výkony v silovém sportu a nikoli jako tendence vyvolávat hospodské rvačky. Všimni si, že různé snahy o „genetické řízení lidí“ zde byly odjakživa, od snahy „šlechtit“ aristokratické rody po experimenty Hitlerovy třetí říše, a nikdy to moc nevyšlo. A to vzdor tomu, že nějaké tendence charakterizující populační skupiny zjevně existují a lidé s nimi vždy vědomě či nevědomě pracovali. Té práci se říká „předsudky“, jež zdaleka nemusí být jen rasové. „Jsi-li patnáctiletá drobná slečna, nelez do putyky plné ožralých velkých chlapů“ může být stejně užitečný předsudek, jako „jsi-li venkovan v montérkách, nesnaž se imponovat korporátním kráskam u sójového laté“. Byť se nás patologická ideologie woke-multikulturalismu snažila předsudků zbavit, jsou tím nejlepším nástrojem, jak v tomhle bláznivém světě navigovat.

O.K. Cílené genetické úpravy či vytváření dětí není na obzoru a možná nikdy nebude (kromě odstraňování některých vrozených nemocí). Ale co možnost vytvářet sociální programy s ohledem na dědičné sklony jednotlivých skupin? Nebo totéž ve vězeňství. Nebo při přijímání do zaměstnání a definování pracovních míst. Třeba Hardenová, která se snaží spojit woke a genetickou determinaci, po takových sociálních programech volá.

 

Je realistické, abychom rozuměli dědičnosti tak dobře, že to bude možné?

Tady možná budu trochu staromilec, ale na sociální programy odpovídající potřebám „jednotlivých skupin“, jak říkáš, už přece genetice rozumíme dostatečně. Hrabání se v detailech genomu biologům umožňuje rozumět mechanismům různých procesů. Proč je jeden druh brouka odolnější vůči chladu než druhý; proč mají motýli s jednou formou genu pro nějaký enzym tendenci létat dále, než motýli s jiným typem téhož genu … a odtud třeba k tendencím k lidskému alkoholismu nebo rakovině. Jenže dění na úrovni skupin, našinec by asi řekl populací (ale ani to není přesné) bude určováno nejen expresí různých enzymů, tedy děním na úrovni jednotlivců, ale i podmínkami, v nichž ta skupina žije, vztahy k jiným skupinám i vztahy uvnitř skupiny, a když jsme u lidí, tak tradicemi, zvyky, nedávnou i pradávnou historií, a tak dál do nekonečna. Navíc se to bude komplikovat tím, že hranice mezi skupinami nejsou nepropustné a že člověk si o příslušnosti ke skupině částečně spolurozhoduje.

Tady v ČR například máme skupinu, říkejme jí třeba „menšina“, která se dlouhá desetiletí vyznačovala rychlejším nástupem puberty, a nejspíš i stárnutí, než jiné skupiny. Krom těchto asi jasně genetických záležitostí tu skupinu charakterizovala nízká prestiž vzdělání a duševní práce, a možná i o něco nižší IQ (což geneticky dáno nejspíš je, ale ne nějak přímočaře). Dětem z této skupiny se s brzkým nástupem puberty začalo dít to, že ztratily zájem o školní dění, respekt ke školní hierarchii, a rovněž postrádaly motivaci k učení ve formě řekněme rodinných vzorů. Oni všichni puberťáci ztratí respekt ke školní hierarchii, ale stane se jim to jednak později (takže už nestačí tolik zvlčet), jednak je mírní jejich mimoškolní okolí. Příslušníci té skupiny to štěstí nemají, dostanou se do školních problémů a na ty se naváží různé sociální patologie.

…speciální ostražitost vůči tzv. recidivistům, tedy „neléčitelně kriminálním“ existencím. Takovému člověku se nepotřebuješ hrabat v genomu – takového člověka potřebuješ izolovat od společnosti.

No a představ si situaci, že by těmto dětem bylo umožněno začít se řekněme ve 13 letech, namísto větných rozborů a odmocnin, učit atraktivním řemeslům. V 16 letech by z nich mohli být truhláři, zámečníci nebo instalatéři, tedy lidé schopní se (dobře) uživit, mající společenský respekt a z něj plynoucí zodpovědnost. Nikdo by jim ovšem nesměl bránit začít v těch 16 letech například s maturitním studiem. Pakliže zmíněná Hardenová má na mysli něco takového, tak asi nelze mít nic proti, i když si asi oba uvědomujeme, kolik odporu by takový návrh vzbudil.

Taky mám pocit, že objevujeme objevené – to, co jsem naznačil, přece kdysi měly zajišťovat (nevím, zda dobře nebo špatně) takzvané zvláštní školy. A vychytávání vyloženě problémových jedinců, takových, jaký nedávno v Severní Karolíně zavraždil tu ukrajinskou dívku Irinu, zase speciální ostražitost vůči tzv. recidivistům, tedy „neléčitelně kriminálním“ existencím. Takovému člověku se nepotřebuješ hrabat v genomu – takového člověka potřebuješ izolovat od společnosti.

Jde tedy spíš o to dělat pořádně to, co už umíme. A neztrácet z mysli, že zvyklosti i instituce se vyvíjejí.

 

Tím se dostáváme k úplně jiné věci, kde lidé nejspíš konečně přišli na to, jak to dělat správně, a zase to rychle opustili. Ochrana přírody. Jestli jsem správně pochopil Tvou přednášku, pak v 80. a 90. letech bylo dosaženo relativně ideálního kompromisu mezi ochranou přírody a ekonomickým rozvojem. Dá se ten ideální stav nějak snadno popsat?

Neřekl bych, že v 80-90. letech se dosáhlo kompromisu. Spíš se dosáhlo shody, že jej chceme dosáhnout a jak jej chceme dosáhnout. Připomenu (banálně) že 80. léta byla dobou největšího znečištění ovzduší ve středovýchodní Evropě (vzpomeň na lesy Krušných a Jizerských hor). V zemích typu Číny nebyla ochrana přírody vůbec žádná. V SSSR mizelo před očima Aralské jezero a panovaly vážné obavy, že někdy k naší době zmizí z povrchu Země většina tropických lesů, jakož i taková atraktivní zvířata, jako nosorožci, gorily, orangutani nebo některé poddruhy tygra. Nic z toho se nestalo právě díky procesům, jež nastaly v těch 80.-90. letech.

Ty procesy, to byly mezinárodní dohody, jako ta o biologické rozmanitosti z Ria de Janeira (různých regionálních či speciálních dohod bylo mnohem víc). Taky to ovšem byl konec Studené války, kdy různé země najednou uznaly, že si ochranu přírody a prostředí takříkajíc mohou dovolit a že to má smysl, protože jaderný Armagedon byl odložen na neurčito. Klausovo odsíření severočeských elektráren následovalo v těsném závěsu. No a také to bylo dočasné vítězství západní kulturní hegemonie, protože to, aby chránili ohrožená zvířata a zakládali přírodní rezervace, říkali do té doby lidem různě po světě především zápaďané – kteří se nyní stali následováníhodným vzorem. Hlavně však svět zbavený hrozby velké války směřoval – zdálo se – k postupnému blahobytu, a blahobyt implikuje zlepšující se kvalitu života. Lidé po celém světě, skutečně bez ohledu na rasu, víru a podobné legrace, začali pokládat kvalitní životní prostředí za součást kvality života, a prožitek přírody, a její ochranu, za znak kulturní vyspělosti. Ne všude to samozřejmě přišlo najednou, pořád jsou na světě oblasti, kde je vztah lidí k přírodě dost ohavně kořistnický, ale to zlepšování je očividné.

Možná bych k těm pozitivním procesům přiřadil i překotný rozvoj ekologie (jako vědy) a příbuzných disciplín, které dostaly první impuls skrze anglofonní globalizaci v 90. letech, druhý pak s internetem, sociálními sítěmi a tzv. „lidovou vědou“ (kdy každý, kdo má mobil a internetové připojení, může například mapovat motýly, nebo sčítat obojživelníky, na africkém či indickém venkově). To se skutečně začalo masově dít. Lidé po celém světě se vrhli na koníčky, dříve vyhrazené výstředním bohatým Evropanům a Američanům – a taky začali požadovat po svých náčelnících, obcích nebo vládách, aby pro ty motýly nebo obojživelníky něco dělali.

Fatální chybou se stalo, když se jeden aspekt ochrany životního prostředí – tzv. ochrana klimatu – nadřadil všem ostatním. Jako na potvoru to byl aspekt nejbizarnější.

No a jak vypadá ten kompromis? Nějaká část světa, nejlépe proporčně podle politických jednotek, je vyhrazena divoké přírodě, a samozřejmě člověku jako uživateli pro zážitkovou rekreaci. Mluví se tak o 15-20 procentech každého státu. Ve zbytku se chrání „jen“ to nejcennější, ale současně je snaha hospodařit (lesnicky, zemědělsky, pastevecky, atd.), aby se dařilo koexistenci ekonomického využití a přírody. Nám to připadá jakoby normální, ale to je právě až záležitost posledních dekád, byť příklady této koexistence existovaly od pradávna. Co jiného je udržitelný lov vyžadující tolerovat nějaké množství lovné zvěře i tam, kde provozujeme zemědělství nebo produkční lesnictví. No a nakonec to je péče o přírodu „tam, kde lidé skutečně žijí“. Sem patří i poznání, že součástí ochrany přírody je i úcta k tradicím, paměti krajiny a kulturním památkám, no a jednak taková ta každodenní „lidová ekologie“, která je strašně důležitá a prokazatelně funguje. Prostě tu starou jabloň nechat dožít, když v ní hnízdí ptáci, a nemít všude jen anglické trávníky, kde nežije nic, ale i něco jako miniaturní nápodobu louky. To vše pokud možno pluralitně. Ať se někde vyřádí zmínění lovci, jinde třeba sportovní rybáři nebo milovníci extrémních sportů v přírodě. Pluralita přístupů zaručuje, že pokud se stane nějaká chyba, nestane se všude najednou. Otázkou debat vždy bude, co je hospodaření rozumné a co nerozumné, dějí se a budou se dít chyby, hodně zlé krve dělají předsudky a bizarní tradice, vše je otázka protivných ústupků a kompromisů. Jenže když mluvíme o péči o zemi (a Zemi), budou kompromisy a různé přešlapy vždy součást života.

Odtud bych mohl pokračovat k otázce, „kde se stala chyba“. Ale předpokládám, že to už víš. Fatální chybou se stalo, když se jeden aspekt ochrany životního prostředí – tzv. ochrana klimatu – nadřadil všem ostatním. Jako na potvoru to byl aspekt nejbizarnější (což nebude náhoda), i když různé nesmysly strašily v ekologii a ochraně přírody i v minulosti, právě do těch 90. let. Jenže v nepropojeném světě minulosti nemohly nadělat tolik škody.

Dá se tomu rozumět tak, že třeba Česká republika by měla vyklidit přibližně 15 tisíc kilometrů čtverečních a přenechat je pralesům studeného pásma, případně jiné divočině?

Možná se budeš divit, ale Česko už je nad tímto číslem – jen součet rozloh Chráněných krajinných oblastí u nás činí 14.6 procent rozlohy státu. Přidej národní parky (1190 km čtvr., tedy 1,5 procent země), a chráněná území maloplošná – těch je mnoho, ve více kategoriích, takže kumulativní rozloha se nezjišťuje snadno, ale řekněme další 1 procento. A jsme doma, a to tam nemáš měkké kategorie ochrany typu přírodních parků, různé obecní či soukromé rezervace či de facto rezervace (už u nás jsou), a podobná území. Nikdo si asi nemyslí, že tato území jsou en bloc ponechána zlé divočině. Ona to jsou ta území, kam jezdíš s manželkou na dovolenou (Jeseníky), nebo kam si Tvá paní chodí zaběhat či na hřiby (Brdy). Lidi tam sportují, leckde se provozuje (různě umírněné či regulované) lesnictví, zemědělství, lov a rybářství, spousta lidí tam normálně bydlí.

I když samozřejmě tzv. „bezzásahová“ území, lokality s tvrdými zákazy vstupu a skutečná divočina k ochraně přírody patří. Věř mi, že to není svévolné, ty miliony návštěvníků Sněžky nebo šumavských rašelinišť nelze nechat jen tak volně trajdat, roznesli by ty lokality doslova na podrážkách pohorek. V galerii nebo muzeu se taky nesmíš dotýkat exponátů.

On si totiž nikdo soudný nemyslí, že ochrana přírody znamená vyhnání lidí z ní. My profíci víme, že spousta přírodních hodnot je na lidské činnosti přímo závislá. Učebnicovým příkladem je bohatá luční flóra a fauna, která vyžaduje, aby louky někdo sekl nebo pásl. Nečiníš tak – louka se změní v křoví nebo les, kde taky bude nějaká flóra nebo fauna, ale jiná a méně vzácná. Právě „vzácnost“ je v ochraně přírody, stejně jako například v numismatice, měřítkem ceny – co není vzácné, to nemusíš chránit, chrání se to samo.

Právě „vzácnost“ je v ochraně přírody, stejně jako například v numismatice, měřítkem ceny – co není vzácné, to nemusíš chránit, chrání se to samo.

K té záležitosti se vztahuje docela zajímavá debata mezi ekology, zda je správnou strategií tzv. „land sparing“, nebo „land sharing“. První případ je, že nějaký kus země z lidského vlivu úplně vyčleníš, ve stylu přísné a bezzásahové rezervace; druhý, že na něm konáš tak, abys se zájmovými přírodními fenomény koexistoval. To jsou ty šetrné zemědělské postupy, omezenější užívání biocidů, šetření vybraných starých stromů při těžbě, a tak dál. Otázka zní, kdy ochráníš více „toho vzácného“, no a odpověď je: jak kdy, případ od případu. Na planetě s osmi miliardami lidí bude samozřejmě vždy převažovat land sharing (jako v ČR). Pes je pak zakopán v tom, jak to dělat správně.

Protože „dělat to správně“ je předmětem všech sporů. V těch se samozřejmě uplatňují nejrůznější dílčí zájmy, které jsou v principu vždy usmiřitelné, ale i v Česku se neustále setkáváme se situacemi, kdy zájmové strany (módní eurospeak pro ně má hnusný termín „stakeholders“) neargumentují a nehrají fér, uchylují se ke křivárnám a přesilovkám, na to druhá strana rovněž reaguje přesilovkami.. Výsledkem jsou bizarnosti, jako „agroenvironmentální dotace EU“. Ty jsou principu fajn věc (doplatek ztrát, které vzniknou hospodářům při land sharing), jenže byly – spíš z naprosté hlouposti, než zlého úmyslu – nastaveny tak, že dlouho neplnily jiný účel než transfer veřejných peněz dotačním magnátům. Šlo však o relativní prkotinu proti dnešní solární a větrníkové politice, která je vlastně též formou land sharingu. Akorát že ten, s kým se o zemi (a prachy) dělíš, nejsou zvířata a kytky, ale svaté Podnebíčko. A dělit se o prachy s Podnebíčkem je s prominutím pitomost.

Proč ochránci přírody (ať už vědci nebo aktivisté) neprotestují proti těm klimatickým projektům, které přírodě jednoznačně ubližují?

Primární podle mě bude sounáležitost s kmenem či tlupou – stejný důvod, proč se v porevolučním Rusku menševici a eseři, zkušení konspirátoři až revoluční teroristé a zpočátku „koaliční spojenci“ bolševiků, nedokázali vzepřít postupné uzurpaci moci bolševiky a dokonce bez odporu napochodovali do káznic a lágrů. Daniel Pipes to vysvětluje tím, že pro ně bylo nemyslitelné bojovat proti proletářské revoluční vládě, kterou přece sami celý život chtěli, zvlášť když by to žádalo taktickou spolupráci s dřívější společným nepřítelem – svrženými zástupci starého režimu a buržuji.

Podobně, hádám, vidí většina ochránců přírody v klimatické vlně své souputníky či soukmenovce, a proti nim se nejde. Ony ty dva směry skutečně vyšly ze společných základů, nakonec podívej se na mě – můj druhý nejcitovanější článek, starý přes 20 let, je o posunech výskytu českých motýlů do vyšších nadmořských výšek. Zkoumal jsem klima ještě v době, kdy to nebylo úplně populární, a zkoumám ho pořád, nebo proč si myslíš, že každý rok v Jeseníkách počítáme vysokohorské okáče? Klima jako takové je prvořadý ekologický faktor, palmy v Arktidě skutečně nerostou. Celá ta akademická stránka klimatologie je občas zajímavá a „ty predikce jim občas vychází“, jak říká jeden slovutný profesor, který toho vyzkoumal spoustu a palmách, ale nic o bioklimatologii.

S kolegy jsme zjistili (ale ještě to nikde není sepsáno), že probíhající oteplení prospěje nebo neublíží třem čtvrtinám evropsky chráněných druhů motýlů.

Další věc, podle mě nebezpečná, je, že nesmyslná až šílená klimatická opatření bývají prodávána v jednom balení s opatřeními chvályhodnými. „Když nám dovolíte větrníky, šoupneme vám pár milionů na výzkum opylovačů, nebo na péči o přírodní rezervace“. No a hodně kolegů je příliš slušných, aby shrábli prachy za opylovače, a odklonili je k bojkotu větrníků. Zlo se slušností pracuje skoro vždy, všimni si.

Nakonec asi dlužno dodat, že není pravda, že akademici „neprotestují“. Jenže to dělají akademicky, neagresivně (zase jsme u té slušnosti), a politiku neovlivňují badatelské výsledky, ale agresívně propagované badatelské výsledky. S kolegy jsme zjistili (ale ještě to nikde není sepsáno), že probíhající oteplení prospěje nebo neublíží třem čtvrtinám evropsky chráněných druhů motýlů. Čtvrtině to samozřejmě ublíží. Jak myslíš, že by vypadaly novinové titulky, kdybychom to zjištění někde opublikovali, což se snad i stane, a chopili se toho neřízení novináři, což se asi nestane?

Pojďme ale zpět k tomu, čím jsme začínali. V posledních dekádách, s oživením zájmu o evoluci, přišla také vlna zájmu vysvětlovat lidské chování z chování různých zvířat, typicky na základě toho, že lidé a zvířata jsou vystaveny podobným evolučním tlakům. Co si o tom myslíš? Dají se takové věci brát vážně?

To už je pěkných pár dekád, vlna zájmů o „evoluční psychologii“ či „sociobiologii“ začíná hluboko v 70. letech jmény jako Dawkins nebo Wilson, dnes už je spíše za zenitem. Přinesla ovšem ve své době spoustu objevů, rozbila spoustu tabu a působila příjemně politicky nekorektně. A samozřejmě se musela bránit různým obviněním z fašismu a podobně. Vážně se to samozřejmě brát má, možná musí, ale právě sociobiologové, v obraně před dobovými cenzory, vytýčili svým úvahám spoustu omezení, podle mě správných. To hlavní zní: Můžeme používat argumenty ze zvířecí říše, můžeme pracovat se zvířecími modely, ale lidská morálka a zákony se musí řídit jinými fundamenty. Respektive, „sociobiologická“ morálka je přípustná, jen když není v rozporu s morálkou lidskou. Zvířecí říše nám nesmí být vzorem.

I když by ses divil, kolikrát jsou evoluční či „zvířecí“ morálka s lidskou morálkou ve shodě – takové věci, jako altruismus, pomoc bližním či péče o oslabené členy smečky nejsou zdaleka jen lidský vynález. Platí to ovšem i naopak, různé druhy zvířat umí v příslušných situacích ledacos, včetně infanticidy nebo genocidy.

První vlny fáze průmyslové revoluce byly založeny na fyzice, další vlny na fyzice velmi malých částic a chemii. Budou nadcházející vlny biologické?

Tak ony vlastně už jsou, a to hned v několik směrech, z nichž některé si uvědomujeme, jiné ne.

První zjevně biologická „vlna“ bylo to, co začalo v 60. letech v zemích globálního jihu a někdy se tomu říká „zelená revoluce“. To, že země jako Čína či Indie, jež tenkrát měly řekněme půl miliardy obyvatel trpících hladomory, a dnes jich mají třikrát víc a hlady netrpí, byl obrovský úspěch, za který vděčíme nejen minerálním hnojivům, spalovacím motorům a pesticidům (což je ta chemie), ale i šlechtitelství, novým odrůdám odolným proti škůdcům či veterinární péči (což už je biologie).

Druhou v podstatě biologickou vlnou byl a je environmentalismus, „ochrana prostředí“ v širokém smyslu – od čistších výrob a zdravějšího pracovního prostředí až po současnou posedlost „bezemisní“ ekonomikou. Tady bych řekl, že bojovníci za Podnebíčko nemálo přestřelili, nebo spíš pochopili tu biologii špatně, ale ten prazáklad je stejný, jako u odsiřování uhelných elektráren.

Že budou různé snahy dělat to blbě, od větrníků přes povinné pojídání hmyzu až po umělé maso, to je naprosto zjevné. No a naším cílem je ukázat, že to jde dělat i neblbě.

No a třetí biologický směr – celý ten transhumanismus, snaha o vytvoření nového člověka skrze manipulaci s pohlavím, psychikou a kdo ví, čím ještě, je špatně taky, ale tam se to poměrně brzy pozná, a to na prosté reprodukci. Nakonec velký transhumanista Elon Musk si už reprodukční krize všiml.

Přesto bych „biologickou vlnu“ nezatracoval. Nejen protože bych byl sám proti sobě, ale protože před lidmi skutečně stojí nevídaná výzva jak na planetě uživit 10 miliard lidí (což už umíme) a učinit to tak, aby nebyly kompromitovány ani evoluční potenciál života jako takového, ani kvalita života těch 10 miliard. Přičemž ty dvě věci jdou ruku v ruce, protože prožitek přírody (vím, dostáváme se na začátek) je neoddělitelnou složkou jak kvality života, tak právě toho evolučního potenciálu. Že to jde, to ukazují nejen tradiční západní země, ale třeba i ta zmíněná Indie, nebo čím dál víc zemí Afriky. Že budou různé snahy dělat to blbě, od větrníků přes povinné pojídání hmyzu až po umělé maso, to je naprosto zjevné. No a naším cílem je ukázat, že to jde dělat i neblbě. V tom bych viděl veliký úkol pro biologickou fázi průmyslové revoluce, která se vůbec nemusí odehrávat ani v čoudících továrnách, ani v high-tech laboratořích. I když továrny a laboratoře budou mít i nadále své místo.