Rozhovor Petra Hampla s Tomášem Doležalem

Petr Hampl: Hodně se zabýváš analýzami státních financí, důchodových systémů a související problematiky. To je logicky předmětem politických sporů a tudíž i mnoha kontroverzí. Existuje tendence to převádět na osobní konflikty, dělat z toho záležitost „boje principů“ nebo dokonce nesmyslně nadsazovat. I lidé, kteří jsou považováni za ekonomické experty, nedávno zcela vážně tvrdili, že kdyby snížení reálných důvodů bylo schváleno podle řádné procedury (a tudíž trvalo o pár měsíců déle), stálo by to daňové poplatníky o 400 miliard víc. V téhle atmosféře sporů a demagogie jako by úplně zanikalo, že to jsou zároveň technické záležitosti, kde je možné modelovat další vývoj, měnit parametry, věcně porovnávat alternativy atd.

Kdybys měl vypíchnout jednu důležitou záležitost, která v tom všem uniká pozornosti, co by to bylo?

Tomáš Doležal: Těch podstatných záležitostí, které zásadně ovlivní budoucí bilanci veřejných rozpočtů, je více.

Kromě obecných a neodvratných trendů, jako jsou procesy digitalizace, automatizace a robotizace, které citelným způsobem  ovlivní (ostatně, částečně se tomu tak děje už dnes) podobu našeho trhu práce (a tím i daňové a další příjmy státního rozpočtu), jde samozřejmě o budoucí podobu demografického vývoje v ČR (kterou ovšem může politická reprezentace do velké míry ovlivnit) a dále o záležitosti a oblasti, kde mohou být parametrické změny provedeny poměrně rychle a měly by na systém veřejných financí (a veřejné správy a veřejných služeb) velice pozitivní dopady:

Jde o nutnost totálního rozbití mafiánského systému exekucí, ve kterém je “na doživotí” uvězněno  cca 600 000 českých občanů  (a jejich rodin) a kde je odhadovaný únik jen na nevybraném sociálním pojištění (bez zakalkulování daně z příjmu)  minimálně na úrovni 10 miliard korun ročně, protože aktuální tzv. nezabavitelné minimum ze mzdy je nižší než minimální mzda a nelze z něj důstojně žít – tudíž občané v exekuci nepracují ve standardním pojištěném zaměstnaneckém poměru, ale na různé nepojištěné pracovní dohody, anebo vyloženě načerno. Což generuje další rozpočtové výdaje v podobě dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, které by jinak vypláceny být nemusely, popř. nemusely by být vypláceny v takovém objemu.

…nutnost totálního rozbití mafiánského systému exekucí, ve kterém je “na doživotí” uvězněno  cca 600 000 českých občanů  (a jejich rodin)

Což nás přivádí k dalšímu zásadnímu tunelu, kudy unikají veřejné příjmy, a to jsou tzv. šedý a černý trh práce. Jiří Halbrštát z personální agentury Manpower před časem pro Novinky.cz uvedl, že podle jeho kvalifikovaného odhadu se v tomto prostředí pohybuje až půl milionu lidí a stát tak může přicházet na daních a pojistném o 250 až 300 miliard korun ročně!!! Pokud bychom úpravou legislativy a kvalitnější prací kontrolních orgánů dokázali tuto částku snížit, byť jen o jednu čtvrtinu, je tzv. důchodový účet trvale v přebytku nebo v rovnováze. Jde samozřejmě o problematiku spojenou s tzv. agenturami práce /zejména v tom smyslu, že mohou být standardními zaměstnavateli, čehož ony i jejich objednatelé z řad firem enormně zneužívají a stát přichází o ohromné finanční prostředky na odvodech), pracovní migrací, podvody s vykazovanými mzdami apod. Částečně to souvisí i se zmíněnou problematikou exekucemi.

Výhrůžky ohledně neodvratnosti prohlubujícího se deficitu tzv. důchodového účtu jsou taktéž kombinací lži a rezignace na provádění poctivé a kvalifikované hospodářské politiky. Dokud byla roční míra inflace pod 5 procenty (což je hranice, při jejímž překročení v průběhu zákonem daných 12 měsíců musí být vyplacena mimořádná valorizace důchodů), tzn. do roku 2019 (vynechme atypické covidové roky), byl důchodový účet buď v mírném schodku, anebo, v závěru tohoto období, dokonce v přebytku. Obnova tohoto stavu není zdaleka nemožná.

A jsou tu k tomu i jiné možnosti – např. umožnit lidem v předčasných důchodech pracovat v zaměstnaneckém poměru, alespoň na částečné úvazky – řekněme do výše minimální mzdy, nebo do 15 000 Kč měsíčně. To dnes nepochopitelně legálně nejde, čímž se připravujeme o další desítky miliard korun daňových a pojistných příjmů ročně.

Výhrůžky ohledně neodvratnosti prohlubujícího se deficitu tzv. důchodového účtu jsou taktéž kombinací lži a rezignace na provádění poctivé a kvalifikované hospodářské politiky.

Anebo ještě jedna věc – vláda hovoří o nutnosti zvyšování věku pro nárok na odchod do důchodu. A přitom zamýšleného efektu (zvýšit příjmy důchodového účtu a snížit jeho výdaje) lze dosáhnout  i mnohem elegantněji a s vyšším efektem tím, že bychom např. o jeden jediný rok prodloužili dobu povinné účasti na důchodovém pojištění pro vznik nároku na starobní důchod – ze současných 35 let na 36 let. To nemusí být pro žádného občana problém, i kdybychom dobu možnosti pracovat vymezili dle vysokoškoláků, tedy od 25 do 65 let, na 40 let. Není důvod, aby lidé nesplnili podmínku být z těchto 40 let 36 let účastni na důchodovém pojištění – zvláště, když se do této doby započítávají všechny životní situace, kdy člověk pracovat objektivně nemůže, tzn. mateřská a rodičovská dovolená, péče o blízkého člověka, který je pro nepříznivý zdravotní stav závislý na cizí pomoci, anebo doba, kdy je člověk  registrovaným nezaměstnaným na Úřadu práce a pobírá podporu v nezaměstnanosti.

I toto opatření by do rozpočtu přineslo desítky miliard korun ročně.

Petr Hampl: Tohle vše působí dojmem, že dochází k oné poměrně časté situaci, kdy někdo schválně přivede podnik do stát to velmi obtížné situace, aby mohl prosadit nějaké „záchranné opatření“, na kterém dobře vydělá. Je-li to mu tak, je to děsivé selhání nejen celé generace politické elity, ale také ekonomů. Nejen ekonomů jednotlivců, ale celého oboru.  Je to tak? A pokud ano, jak si to vysvětluješ?

Tomáš Doležal: Ano, jde o selhání velké části tzv. politických elit i ekonomické obce. Zároveň i zde platí ono okřídlené “čest výjimkám”, které platí zejména v případě některých ekonomů. Hlavně ekonomů hlásicích se k tradiční levici.

Na prvním místě jmenujme Ilonu Švihlíkovou, která na tyto záležitosti a na tato rizika veřejně upozorňuje již dlouhá léta, za což byla (a částečně ještě je) oficiózními ekonomy a médii dehonestována. Přičemž se opakovaně ukazuje, že měla pravdu.

A to zejména v tom, že definovala naši ekonomiku jako závislou a kolonizovanou (tunelovanou) tzv. Západem v podobě vysávání nezdaněných dividend a vyhýbání se daňové povinnosti skrze enormně uměle nadsazené (a v mnoha případech víceméně fiktivní) tzv. vnitrofiremní transakce (transfery, převody), což se samozřejmě nemůže neprojevit na ohromných únicích příjmů, které by jinak byly součástí našeho státního rozpočtu. I proto existuje problém s financováním důchodů, zdravotnictví, sociálních služeb či veřejné správy.

Jde tedy určitě v mnoha případech o selhání, ať již odborné či morální, politické a ekonomické obce. Částečně i o obyčejnou neznalost či neschopnost racionální analýzy (a prognózy) společenského a ekonomického vývoje.

určité (zahraniční, ale i české) ekonomické kruhy mají zcela nepokrytě zájem o co největší oslabení státu a jeho funkcí, resp. o privatizaci veřejných služeb typu sociální a důchodové oblasti, zdravotnictví a školství.

Ale, bohužel, do velké míry jde o zcela plánovitou činnost, kdy určité (zahraniční, ale i české) ekonomické kruhy mají zcela nepokrytě zájem o co největší oslabení státu a jeho funkcí, resp. o privatizaci veřejných služeb typu sociální a důchodové oblasti, zdravotnictví a školství. Těmto subjektům a lidem zcela vyhovuje neustálý propad příjmů státního rozpočtu a jeho narůstající deficit, protože to vede k tomu, že část politické scény dříve či později prohlásí (ostatně, jsme toho svědky už nyní), že stát již nedokáže garantovat důstojné důchody a dostatečnou dostupnost a kvalitu zdravotní péče etc. – a že tedy musí být tyto oblasti částečně zpoplatněny, že část zdravotní péče bude hrazena napřímo z kapes občanů, že se občané musí zdravotně či důchodově (povinně) připojistit u soukromých finančních institucí apod.

Abychom byli féroví, musíme coby ekonomy a odborníky, kteří dlouhodobě poctivě analyzují vývoj makroekonomických ukazatelů a státní hospodářskou politiku jmenovat i experty z prostředí Českomoravské konfederace odborových svazů – především Jaroslava Šulce, Víta Samka, Jaroslava Ungermana a Marina Fassmanna.

Toto vše je neoddělitelně spojeno s tím, že poradenské zázemí současné (i mnoha minulých) vlády v ekonomické a sociální oblasti (NERV atd.) není tvořeno nějakými nezávislými a nestrannými experty a akademiky, ale téměř výhradně “ekonomy”, kteří jsou zároveň zaměstnanci, analytiky a manažery velkých bank a dalších finančních a investičních společností. A těm patří jejich hlavní loajalita, v jejich zájmu jednají, v jejich (a tudíž ve vlastním) ekonomickém zájmu poskytují vládě své rady a doporučení. Jde o jednoznačný konflikt zájmů a velice nebezpečnou záležitost.

A tím, že tito lidé mají dlouhodobě obrovský prostor v korporátních i veřejnoprávních médiích, je vytvářena ve veřejnosti iluze, že jde skutečně o nezávislé experty, kteří národu sdělují objektivní, pravdivé a univerzálně platné teze a recepty na řešení současných ekonomických a sociálních problémů. Nic není vzdálenějšího pravdě. Bohužel, skutečně nezávislí ekonomové, sociologové či demografové, kteří nejsou navázání na peníze od české vlády nebo z fondů Evropské unie prostor v médiích moc nedostávají – a v poradních orgánech této vlády (na rozdíl od premiérské éry Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše) se vůbec neobjevují.

…všechny oponentní nebo alternativní názory byly označeny za scestné levicové až komunistické ideje, které vedou k hospodářskému úpadku.

Dalším důvodem tohoto neblahého stavu je skutečnost, že od počátku 90. let minulého století byl ve veřejném prostoru jako jediné správné, fungující a relevantní ekonomické učení prezentován klasický ekonomický liberalismus až libertariánství – tedy ve zkratce názor, že jedinou správnou cestou je maximální privatizace státního majetku a maximální deregulace a liberalizace ekonomického života doprovázený lživým tvrzením, že stát je vždy špatný hospodář, že jeho rozsah musí být minimální a že trh vyřeší vše. Politiky a tvůrci veřejného mínění byly tyto teze v rozporu se skutečností ještě navíc ztotožněny s politickou pravicí – a všechny oponentní nebo alternativní názory byly označeny za scestné levicové až komunistické ideje, které vedou k hospodářskému úpadku.

A i když se za těch 35 let od Listopadu 1989 v praxi ukázalo, že je tomu prakticky téměř naopak, rezidua této indoktrinace mezi lidmi stále přetrvávají. A, což je i lidsky pochopitelné, málokdo (nejen z ekonomů) rád a s nadšením přizná, že se dlouhodobě mýlil a sloužil špatné věci.

Petr Hampl: Ostatně, já ve svém kurzu Metod analýz společenských jevů upozorňuji, že liberální ekonomie posledních desetiletí nesplňuje ani ty nejzákladnější požadavky na vědeckou disciplínu, a že má spíše charakter náboženství. Je vlastně zarážející, že žádná politická strana neusiluje o vytvoření nějakého centra, kde by se pěstovala skutečná ekonomie jakožto empirická věda, nemluvě o společenských disciplínách obecně. Nicméně z toho, co jsi řekl, se zdá, že naše civilizace neztrácí jen obecné řemeslně-technické dovednosti a celkovou vzdělanost, ale také ekonomické kompetence.

 Není nejvyšší čas začít budovat nějakou skupinu, kde by byla ekonomie pěstována jako skutečná věda? Je možné definovat, jak by měla taková ekonomie vypadat? Ono by to totiž mohlo velmi snadno sklouznout do stavu, kdy se budou místo liberálních dogmat opakovat jiná dogmata.

Tomáš Doležal: Ano, současná tzv. liberální ekonomie není vědou, ale spíše ideologií, resp. utopií. Na rozdíl od tradičního ekonomického liberalismu, který obnášel jak vědeckou dimenzi, tak i hodnotové zakotvení (prvky křesťanské morálky a etiky, potřebu nastavení a dodržování právního řádu atd.).

Současně platí, že liberální ekonomie (ekonomický liberalismus) na úrovni teorie pracuje s modely –
a tedy vychází z předpokladu, že ekonomické zákonitosti platí a fungují (jako rovnice či přírodní /fyzikální, matematické, chemické/ zákony) všude na světě, v každé době a v každé zemi zcela stejně.

Což je ovšem opakovaně vyvráceno praxí – ekonomický život je podmnožinou lidského života a života společnosti či státu a  v tomto smyslu jsou jednotlivé ekonomické veličiny, kategorie a nástroje (a jejich změny) tzv. závislými proměnnými – což znamená, že jejich účinky v praxi nebudou vždy a všude stejné, ale že o jejich podobě dominantně rozhodnou faktory jako kulturní a historická zkušenost konkrétního státu, jeho sociální a demografické složení, struktura společnosti a hospodářství, podoba politického uspořádání, civilizační vyspělost, mezinárodněpolitické zakotvení apod.

Ekonomie rezignuje na základní nástroje a metody přírodních věd, jako je například poctivé studium a využívání matematických a statistických metod, včetně komparace.

Ostatně – i proto se ekonomie řadí mezi společenské a nikoli mezi přírodní vědy, což moderní ekonomický liberalismus de facto popírá a neguje. Zároveň přitom ovšem rezignuje na základní nástroje a metody přírodních věd, jako je například poctivé studium a využívání matematických a statistických metod, včetně komparace. A proto jde více o ideologii než vědu.

Vedlejším produktem tohoto vývoje, který proniká i do jiných vědních oborů, je i pokles matematické a ekonomické gramotnosti ve společnosti. Souvisí to i s úpadkem školství a vzdělanosti, ale to je jiná a širší otázka.

Do značné míry jde o záležitosti, které má v sobě ekonomický liberalismus (liberální ekonomie) zakódovány od jeho samotného vzniku.

A současně jde o jádro velkého sporu, který byl veden v 19. století s nástupem rozvoje moderního kapitalismu v tehdejší ekonomické obci. Šlo o spor liberální ekonomické teorie (anglosaské, francouzské, resp. později rakouské) a tzv. (německé, konzervativní) historické ekonomické školy.

Tato historická škola považovala studium historie za jediný zdroj poznání o lidském jednání – včetně ekonomických otázek.  Její představitelé tvrdili, že ekonomové mohou formulovat nové ekonomické a společenské zákony pouze na základě sběru a studia statistických, sociologických a historických údajů a zdůrazňovali nezastupitelnou roli státu v ekonomice.

Zcela jistě by bylo nanejvýš důležité a prospěšné vybudovat kvalitní a kredibilní centrum studia ekonomie,

Předmětem kritiky liberální ekonomie ze strany historické školy byla i její deduktivní metoda (od obecného ke konkrétnímu, odvození, usuzování) a víra v obecně platné ekonomické zákony. Historická škola naopak tvrdila, že k opravdovému poznání hospodářských procesů může vést pouze studium empirických faktů a metoda logické indukce (od konkrétního k obecnému, tzv. generalizace).

Zcela jistě by bylo nanejvýš důležité a prospěšné vybudovat kvalitní a kredibilní centrum studia ekonomie, ať už by šlo o skutečně velký think-tank nebo soukromou vysokou školu.

Obojí by předpokládalo mj. velké peníze do startu, mediální podporu a účast sponzorů, nejlépe domácích podnikatelů, tzv. “národní buržoazie”.

Alternativní cestou je přímá podpora státu těmto aktivitám, což provozuje např. v Maďarsku Viktor Orbán.

Tam je ale podmínkou podíl na vládě národně konzervativních vlasteneckých sil. Anebo vytvoření středoevropské platformy či instituce tohoto typu, jelikož nejen v Maďarsku, ale i na Slovensku,
v Polsku a v Rakousku mají podobné aktivity široké podhoubí.

Jistou možnost by skýtalo i zapojení se do nějaké vlivné mezinárodní konzervativní sítě obdobných aktivit, jakou je např. americká ACU (Americká konzervativní unie), která každoročně pořádá tzv. CPAC (Konference konzervativní politické akce) a v poslední době expanduje do Evropy, zejména do Maďarska a Itálie.

Petr Hampl Že by tu objevila jakákoliv státní či nestátní skupina, která by měla zdroje na financování takového ekonomického centra a zároveň její představitelé dokázali chápat, o co jde, to je málo pravděpodobné. Navíc velká část anglosaských konzervativců naprosto nekriticky přijímá tržní náboženství.

Nepomohlo by ale aspoň zapojit do debaty o národním hospodářství taky historiky, sociology, psychology atd.? Většina těch disciplín má mnohem robustnější výzkumný aparát než ekonomie a jejich systém předsudků je jiný, takže by tržnímu náboženství nemuseli tak naivně podléhat.

Tomáš Doležal: Ano, bylo by to obtížné, resp. nešlo by o ideální stav. Byť se občas objevují k politicko-ekonomickému mainstreamu kritičtí čeští podnikatelé, nejde vesměs o kritiku systémovou, ale dílčí – a v případě soukromého financování centra tohoto typu by se do jeho fungování asi časem nemohli nepromítnout ekonomické a jiné zájmy jeho majitele/sponzora.

Je i fakt, že tzv. anglosaský konzervatismus není klasickým konzervatismem, resp. že jeho dominantní část je v ekonomické dimenzi liberální až libertariánská. Jde tedy spíše o liberální pravici, nikoli o konzervatismus.

…anglosaský konzervatismus není klasickým konzervatismem, resp. že jeho dominantní část je v ekonomické dimenzi liberální až libertariánská.

Ale už i v prostředí americké Republikánské strany se poté, kdy ji pomalu začínají ovládat příznivci a podporovatelé Donalda Trumpa, objevují první výhonky myšlenek o nutnosti provádění rozumné sociální politiky, o sociálním pojištění, dělnická a zaměstnanecká témata atd. Ale to je běh na dlouhou trať.

Mnohem schůdnější by mohl být pokus napojit takové ekonomické myšlenkové centrum na síť obdobných institucí v Maďarsku, kde – obdobně jako v Polsku – existuje silná společensko-politicko-akademická konzervativní scéna kontinentálního resp. středoevropského typu.

Tedy skutečný konzervatismus, nejen v základních hodnotových principech, ale i v ekonomické oblasti. Tedy sociálně orientovaný národní konzervatismus, který se od liberalismu liší právě v tom, jak nahlíží ekonomickou dimenzi života a ekonomické fungování společnosti, je sociálně citlivý, uznává důležitou roli státu v ekonomice i nutnost ochrany vlastního trhu a vlastních podnikatelů.

Proto také opravdový konzervatismus nemůže podporovat současnou podobu Evropské unie a evropské integrace, jejíž součástí je i volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob, který ve svých důsledcích středně velkým a menším státům škodí a likviduje jejich ekonomickou základnu, životní úroveň jejich občanů a podkopává i jejich národní a státní suverenitu.

Katastrofou dosavadního ekonomického diskursu u nás je jeho redukce na parciální tzv. ekonomické analýzy a prognózy často pochybných kvalit.

A, ano, zapojení příslušníků společenských věd typu historie, sociologie, psychologie, filosofie, politologie, mezinárodní vztahy a dalších do debat o národním hospodářství by jednoznačně pomohlo a prospělo. Přesně z toho důvodu, že jde o multidimenzionální problematiku, nikoli o přírodní vědu, anebo o soubor pevně daných vzorců a rovnic. Klidně by se dalo hovořit o rehabilitaci pojmu “politická ekonomie”.

V odborných debatách o národním hospodářství je nutný přesah do dalších oborů a problematik. Katastrofou dosavadního ekonomického diskursu u nás je jeho redukce na parciální tzv. ekonomické analýzy a prognózy často pochybných kvalit.

Velice důležité je v tomto kontextu poctivé a komplexní studium dějin ekonomického myšlení  a ekonomické praxe v celém, poznatelném a dohledatelném rozsahu. časově i geograficky – a ničemu se nevyhýbat – ani západní neliberální (a současně nesocialistické) ekonomii, ani Marxovi a ani teorii a praxi tzv. socialistického plánovaného hospodářství.