Jaromír Hořák: Kriminalita a trestní právo v multikulturní společnosti
Článek se zabývá kulturně podmíněnou kriminalitou imigrantů pocházejících z Blízkého východu. Autor si klade otázku, zda je tento fenomén legitimním předmětem vědeckého zájmu. Přibližuje zahraniční diskurz o tomto tématu a jeho odlišné uchopení různými teoretickými školami kriminologie. Podává typologii hlavních forem delikvence imigrantů, kterou považuje za etnicky a kulturně zabarvenou. V prvé řadě jde o pouliční velkoměstskou zločinnost mladých mužů, kterou v článku poznáváme prostřednictvím německých a anglosaských výzkumů. Dále je pojednáno o tzv. přežitkové kriminalitě, k níž patří i velmi závažné jevy jako vraždy ze cti nebo útoky kyselinou. V druhé části příspěvku je diskutována reakce trestního práva evropských zemí na uvedené jevy. Autor se zaměřuje především na otázky hmotněprávního posouzení.
Úvodem
Tento článek se zabývá specifickými rysy kriminality, které vyplývají z kulturních odlišností mezi evropskými národy a přistěhovalci z Blízkého východu a severní Afriky. Charakterizuji v něm formy trestné činnosti a sociálně patologické jevy, které jsou ovlivněny hierarchií hodnot, sociálními normami a vzorci chování typickými pro imigranty z lidových vrstev Orientu. Do této geografické oblasti zahrnuji i méně rozvinuté kraje Balkánu a Kavkazu, postsovětskou střední Asii, státy Afrického rohu, Sahelu a také země indického subkontinentu.
Nevyhneme se otázce, zda je vůbec legitimní dávat zločinnost do souvislosti s etnicitou pachatelů. U tzv. viditelných menšin („visible minorities“) panují pro tento případ vcelku oprávněné obavy z prohloubení rasistických předsudků. Západním odborníkům, kteří se etnickou kriminalitou chtějí seriózně zabývat, hrozí, že jejich poznatky budou označeny za pouhou projekci mýtů a stereotypů (srov. teorii orientalismu Edwarda Saida). Z tohoto důvodu zaznamenáváme v odborném diskurzu určité tabu exotizace kriminálního chování. Tato tendence se však v jednotlivých zemích prosazuje s odlišným důrazem. Velmi silně ovládá sociální vědy v SRN. Anglicky píšící autoři považují „culture-related crime“ za standardní téma, jemuž jsou věnovány kapitoly v učebnicích, odborné sborníky i velké syntetické práce.
Tabuizace se v poslední době týká hlavně náchylnosti (propensity) být trestně stíhán a tzv. tíže cizinecké kriminality (otázka, zda se cizinci a imigranti nedopouštějí ve větší míře velmi závažných deliktů jako jsou vraždy, loupeže a znásilnění). Oproti tomu celkem volně bývá téma diskutováno z pozic teorie kulturního konfliktu, v jejímž rámci se zkoumá rozpor mezi hodnotami a postoji většinové populace a viditelných menšin. Levicoví kriminologové zdůrazňují „intersekcionalitu“ – nutnost vnímat kulturní odlišnost v kontextu dalších, převážně sociálních, ekonomických a genderových nerovností.
Kriminologie v postkomunistických zemích se etablovala spíše jako utilitární. V rámci tzv. nauky o pachateli se v bývalém Československu zmiňovala korelace zločinnosti s demografickými charakteristikami, včetně příslušnosti k romské menšině.Od 90. let se etnografická problematika objevuje jen výjimečně, např. v analýzách o organizovaném zločinu. Tento vývoj dává českým autorům vhodný odstup a možnost vyvarovat se zkreslujících tendencí. K nim patří jak tabuizace tématu, tak i jeho přílišná dramatizace či romantizace. Obojí krajnosti jsou na škodu objektivnímu poznání.
Které otázky si je třeba klást? Náš zájem patří primárně samotné morfologii zločinnosti imigrantů, kterou jsme rozdělili do tří okruhů – na velkoměstskou kriminalitu („neplecha“, mischief), tzv. přežitkovou kriminalitu a na zločinnost, která je přímo spojena s etnickým konfliktem. Posléze se zabýváme reakcí a adaptací trestního práva hostitelských zemí na tyto fenomény. Pojem kriminality chápeme spíše v sociologickém a nikoli ryze juristickém smyslu, tedy včetně tzv. sociálně patologických jevů. V našich úvahách využíváme poznatky a argumenty vlastní různým školám kriminologie, včetně environmentálních a kriminálně psychologických směrů či tzv. teorie kontroly.
