Stanislava Kučerová: Marginálie o civilizačním pokroku
Nejeden autor úvah o budoucnosti lidstva vzpomíná na zkázu lodi „Titanic“ (1912). Při spoustě pohrom, které dnes hrozí světu, současná elita pěstuje bezstarostný způsob života. Má hesla, jako: „Konkurenceschopnost, zisk, maximalizace zisku. Růst růstu. Konzum. Co nejvíce konzumu. Nešetřit, vyhazovat, rozhazovat!“ Jako vybraná společnost na „Titanicu“ si hoví v luxusu, dopřává si požitků a rozkoší. A ta společnost na „Titanicu“ i osudný večer tančila po skvělé večeři v přepychovém sále s kvalitním hudebním orchestrem, libovala si ve vybraných toaletách a bavila se společenskou konverzací. Nic netušila o tom, že loď právě narazila na ledovec, že to byl zničující náraz, a že to znamená brzký konec. Jak se zdá, vládnoucí elity světa dnes si počínají jako ti prominentní cestující na „Titanicu“. Užívají si a ani je nenapadne pomyslet na hrozící katastrofu. Ale je tady jeden rozdíl. Zatímco lid v podpalubí „Titanicu“ neměl tehdy o hrozícím nebezpečí ani tušení, lid našeho světa a jeho mluvčí o tom současném nebezpečí vědí. Zopakujme si, co se o tom vykládá a píše.
Po únoru 1948 se u nás zdálo velice nevědecké uvažovat o smyslu dějin. Historikům nešlo přece o nic jiného, než o objasnění příčinných souvislostí minulých událostí a dějů na základě platných zákonitostí dějinného pohybu. Události a děje byly vykládány jako důsledky ekonomického dění. Určující byl rozvoj výrobních sil a jejich vliv na výrobní vztahy, na strukturu společnosti, na politické zájmy společenských skupin. Sledoval se i odraz ekonomické skutečnosti ve sféře idejí. Socialistická ideologie se pokládala za vědu. Vycházelo se z učení historického materialismu a o tom, jak po sobě následují společenské řády. Od prvobytně pospolného přes otrokářský, feudální a kapitalistický směřuje vývoj údajně k revoluci a k socialismu. Budování socialismu bylo tudíž společenskohistorickou nutností, zákonem a úlohou. A tak vláda s neomezenou mocí, vedena svou představou o socialismu, určovala a plánovala výrobu, obchod, spotřebu, celý život společnosti a podrobovala jej svému centralizačnímu a unifikačnímu modelu i donucováním a násilím. Svou moc a vliv se snažila uplatňovat nejen na vřejnosti, ale i v detailech každodenního života jedinců. Svoboda byla z hodnotové orientace lidí vyřazena. Nehodila se. Žádala se jen disciplína a plnění stanovených úkolů.
Po listopadu 1989 se u nás situace změnila. Ekonomie jako základ života společnosti i jedince zůstává. Ale místo dřívějšího sociocentrismu a normocentrismu dostává určující postavení egocentrismus a neoliberalismus. Neoliberalismus se v západních zemích intenzivně začal prosazovat v 70. letech. U nás o 20 let později. Přinesl ideál svobody jedince, svobody podnikání, privatizaci všeho dříve společného národního vlastnictví. Místo plánománie zavládla trhománie. Neviditelná ruka trhu prý vyřeší vše. Skutečnost je ovšem jiná. Zatímco někteří jedinci prosazují a uskutečňují své zájmy a bohatnou, jiní chudnou. Už se nepředkládá lineární ekonomicky podložený historický příčinný vývoj, který je objektivně a zákonitě daný a pro organizaci beztřídní společnosti určující. Dějiny jsou chápány jako různosměrný pohyb mnoha subjektů, jako skládání rozmanitých, často i protikladných sil, uplatnění mnoha rozmanitých, i protikladných zájmů. Ty nalézají svůj výraz v různých programech, požadavcích a návrzích, v různých skupinách. Údiv vyvolá, že se někdy dává prostor i deklaracím a požadavkům pochybného významu, které společnost jen zbytečně a malicherně štěpí a dělí a odvádějí pozornost od věcí podstatných. Dřívější zaměření na pravici (zaměstnavatele) a levici (zaměstnance) ztrácí, jak se zdá, zastánce. Všude rozhodují peníze, majetek, vliv a moc. K uplatnění moci patří i masmédia, která v zájmu mocných přispívají k atomizaci společnosti, k dezorientaci občanů, k občanské pasivitě a falešnému uspokojení, k celkové mravní a kulturní nedospělosti, k faktické bezmoci.
Octli jsme se v období tzv. globalizace. Informovaní lidé vidí, že vládne globální politika. Situace je komplikovaná a přináší neočekávané důsledky v životě jedinců, společenských skupin, národů. Různé subjekty v různých patrech společnosti mají různé intence a různě je formulují. Myslím, že pro řadu otázek, týkajících se různých obratů společenského vývoje není zbytečné prolistovat alespoň letmo dosavadní historii. Tím spíše, že představitelé globalizace nedávno triumfálně oznámili, že s vítězstvím neoliberalismu dějiny skončily. A tak se ptáme: Člověk už nemá cíle pro další pokrok a vývoj? Už nemá, k čemu by hledal jiné cesty? Je odsouzen k fatalismu? Už se na světě nedá nic změnit, nic zlepšit?
Myslím, že s globalizací je zapotřebí znovu promyslet podstatné znaky člověka. Jen tak bude možno stanovit, co globalizace přináší dobrého, co zlého, co je zapotřebí z dosavadních dějin zachovat a s čím je zapotřebí bojovat.
