Jan Keller: Strategie pokojného ovládnutí

Protože času není nazbyt, odpovím za sebe hned úvodem na otázku, která stojí v názvu naší konference: Žijeme v éře střetu civilizací?

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: „Je lepší mýlit se s Fukuyamou, než mít pravdu s Huntingtonem“. Toto heslo je jen kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény. Nemůžeme se donekonečna tvářit, že má pravdu Fukuyama, který svého času tvrdil, že nastává konec dějin, protože celá planeta v zásadě přejala liberální hodnoty a spolu s nimi model otevřené společnosti. Takový názor je přece evidentně mylný, vyvrací ho řada empirických důkazů.

Huntingtonova diagnóza je mnohem blíže pravdě. Není to konečný verdikt o stavu světa. Je to cenná pracovní hypotéza, kterou stojí zato sledovat při analýze současného dění. Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích, které se historicky vyvinuly v různých částech naší planety. Samuel Huntington přejal i Weberův názor, že charakter těchto civilizačních okruhů je v prvé řadě určen typem náboženství. Max Weber vypracovával svoji sociologii náboženství v době, kdy vlna globalizace byla v řadě ukazatelů srovnatelná s tou, ve které žijeme dnes. Rozsah komunikace, kontaktů a mobility mezi civilizačními okruhy však tehdy nebyl s dneškem ještě zdaleka srovnatelný. Huntington si nevymyslel ani termín „šok civilizací“. Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize. Střet či konflikt civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu. Takto byl předjímán právě v době Maxe Webera. Francouzský důstojník Émile Driant (publikoval pod pseudonymem kapitán Danrit) v tomto duchu sepsal knihu s názvem Černá invaze. Tento román vyšel v roce 1894. Autor v něm popisuje, jak se muslimové z Afriky spojují a podnikají vojenské tažení do Evropy. Jen pro zajímavost, kniha je uvedena krátkou předmluvou od Julese Verna, který si autora velice vážil.

Nicméně takto přímočaře střet civilizací nefunguje. Situace, ve které jsme, se od takových představ odlišuje minimálně třemi rysy: 1) Proti sobě nestojí jako celek kompletně dva civilizační okruhy. Ne všichni muslimové jsou islamisty, ne všichni Evropané chtějí evropskou civilizaci hájit. 2) Proti sobě nestojí dvě náboženství. Evropa nábožensky odzbrojila a na místo náboženství postavila zcela iracionální dogma – multikulturalismus. 3) Střet civilizací se primárně neodehrává v ozbrojené rovině. I když jsou atentáty velice drastické, podrobení jedné civilizace druhou má proběhnout podle jiné logiky. Nyní k těmto bodům podrobněji. Podle výzkumné zprávy francouzského Institutu Montaigne ze září 2016 je muslimská populace ve Francii rozdělena následovně: Necelá polovina staví zákony francouzské republiky stále ještě nad islámské zákony. Nemá komunitní požadavky, nechce žít odděleně od Francouzů. Zhruba čtvrtina muslimů žijících ve Francii je sice silně nábožensky praktikující, jsou však ochotni tolerovat i ostatní náboženství a bezvěrce. Zbylá třetina klade zákony islámu nad zákony republiky a vytváří paralelní společnost ke společnosti francouzské. Tato třetí kategorie se stále více radikalizuje a výrazně v ní převládá mladá generace, tedy ti, kdo se již narodili ve Francii. V tomto smyslu proti sobě zatím ještě nestojí dva kompaktní civilizační okruhy.

Je to vidět i ze strategie islamistů (ať již tzv. pragmatických, anebo radikálních). Obě tyto skupiny mají stejné cíle: Nejprve důsledná reislamizace muslimských zemí, zničení zbytků laických režimů. V tomto ohledu jim neobyčejně pomohli naši spojenci rozvrácením světských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii. Samotným islamistům by tento první krok jejich strategie trval mnohem déle. Poté sjednocení muslimského světa včetně ztracených území (Španělsko, Sicílie, Balkán, Izrael aj.). A nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu. To je dlouhodobý záměr, který má jednou korunovat celé dílo. V každém případě patří nábožensky vlažní muslimové k nejohroženější části populace. Jako první by na vlastní kůži střet civilizací poznali. Není ale jednoduché se s nimi spojit, bylo popsáno množství případů, kdy se nábožensky vlažný muslim velice rychle a velice tvrdě radikalizuje. Nyní ke druhému bodu. Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje. Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude převládne proces zesvětštění po vzoru Evropy. Dnes už si to myslí snad jedině Francis Fukuyama. Některé modernizační teorie byly zcela absurdní. Americký badatel Daniel Lerner kupříkladu koncem padesátých let tvrdil, že pronikání masových médií do zemí Středního východu v nich povede k převládnutí euroamerického způsobu myšlení. Asi by se divil, k čemu používají média džihádisté.

Zatímco islámský svět spojuje svoji identitu s náboženstvím, evropské myšlení prodělalo velice specifický vývoj. Na jedné straně potlačuje své křesťanské kořeny (to musím jako ateista s lítostí konstatovat), na straně druhé vyvíjí dogma, které – na rozdíl od náboženství – neobsahuje vůbec žádné racionální prvky. O prvcích racionality ve světových náboženstvích opět odkazuji na Weberovu sociologii náboženství. Max Weber líčí lidské dějiny jako „války bohů“. Chce tím říci, že každá kultura si vytvořila svůj obraz toho, co je dokonalé. Dnes musíme konstatovat, že jen naše kultura začala považovat za dokonalost ochotu nechat svůj vlastní prostor osídlit bohy jiných. Této bezpodmínečné kapitulaci říkáme tolerance. Takže několik slov k dogmatům multikulturalismu. Tato ideologie sama sebe stylizuje do role pozitivního projektu otevřenosti směrem navenek. Ve skutečnosti je to čistě negativní doktrína. Jejím vlastním obsahem je útok zevnitř na evropskou civilizaci. Je dílem tzv. nové levice, která se prakticky ve všech bodech rozešla s levicí klasickou. Opustila ekonomické a sociální analýzy a věnuje se výhradně kulturní kritice západní civilizace. Tato kritika má podobu čistého nihilismu.

Nová levice chce být více marxistická než Marx a více freudiánská než Freud. Přitom Marxe, který koneckonců zůstal žákem Hegelovým, dokonale překroutila a Freuda vůbec nepochopila. Na rozdíl od Marxe odmítá tzv. neomarxistická celou západní civilizaci a její instituce. Všechno evropské považuje za projev odcizení, každou autoritu považuje za projev mocenské zvůle, každou etickou či právní normu považuje za nástroj nepřípustné kontroly, každou tradici, či kořeny považuje za projev utlačivosti, každou formu náležení ke společnosti považuje za zradu revoluce. Protože navíc každou formu organizovanosti považuje za formu totality, nemůže nikdy nic politicky prosadit. To ji ale nevadí. Nechce prosazovat, chce jenom rozkládat. Naivně předpokládá, že až společnost dokonale rozložíme, nezbude v ní nic než čistá svoboda. Málokdy byly rozklad a zkáza obhajovány tak vznešenými slovy. Právě z obhajoby civilizačního rozkladu vyrůstají zdroje vzývání „jinakosti“ a odlišnosti“. Ty, kdo jsou jiní a cizí, neobdivuje nová levice z nějakých humanistických důvodů. Jsou jí sympatičtí proto, že nejsou nakaženi naší evropskou civilizací, nejsou spoutáni jejími institucemi, nejsou omezováni jejími kulturními kořeny. Ti, kdo vymysleli multikulturalismus, uvažují naprosto zautomatizovaně. Dělníci selhali v roli aktérů rozkladu kapitalistické výroby. Místo toho se integrovali do buržoazní kultury. Je třeba najít nového aktéra, který rozloží celou tuto kulturu. Někteří teoretici hledají takového aktéra v lidech na okraji společnosti, jiní v lidech přicházejících do konfliktu se zákonem, zase jiní ve schizofrenicích a opět jiní v migrantech, lidech nedotčených naší kulturou, nerespektujících naše normy, neuznávajících naše instituce. Pro islamisty je takové pozvání přímo darem z nebes. Nová levice nabízí těmto náboženským fanatikům vystupovat v roli nového revolučního subjektu.

Kompletní text přednášky je ve sborníku 10 let od smrti Samuela Huntigtona.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *