Walter Kraft: Je budoucnost Evropy islámská?

Jsem přesvědčený, že není. Evropané si zatím vždy dokázali poradit (i když často za cenu nesmírného krveprolití) a není důvod se domnívat, že nyní tomu bude jinak. Konflikt mezi islámem a Západem není nic nového a dokonce není nic nového ani to, že probíhá souběžně s konfliktem mezi Evropany samotnými.

(text byl původně publikován v limitované rozšířené edici Prolomení hradeb, jehož poslední zbývající kusy můžete koupit v internetovém obchodě Petra Hampla nebo na webu Knihcentrum)

Evropští vládcové využívali vpádu různých dobyvatelů na evropské území k vyřizování vzájemných účtů prakticky pokaždé, když k takovému vpádu došlo, protože oslabení protivníka bez vynaložení vlastní energie je vždy lákavé. Dodnes je v politice taková strategie velice častá a pokud se správně odhadne doba, kdy do konfliktu zasáhnout vlastními silami, tak i velice efektivní. Jedinou novinkou je, že současné agrese islámu využívají evropští vůdcové nikoli k útokům vzájemným, nýbrž k útoku na vlastní obyvatelstvo.V tomto směru je však postup evropské byrokraticko-politické oligarchie zcela racionální, protože Evropané jsou pro ni opravdu největším nepřítelem. Mají vztah k vlastní historii, ke svým domovům, ke svým rodinám, věří ve svobodu jednotlivce, v demokracii a… mají volební právo. Všechny uvedené atributy jsou pro současnou evropskou aristokracii smrtelným nebezpečím, a proto každý, kdo má v úmyslu likvidovat jejich nositele, je jejím přirozeným spojencem.

Argument, že muslimští imigranti, až jich bude dostatečné množství, nebudou ochotni akceptovat autoritu současného evropského establishmentu, je sice pádný, ale jeho váhu poněkud snižuje možnost vládnoucích vrstev kupovat si loajalitu muslimů udělováním privilegii. Jde zejména o benevolenci k muslimské kriminalitě, štědré peněžní dary a implantování islámu do celého veřejného prostoru. Všech uvedených možností také establishment bohatě využívá a z Evropanů se tak postupně stávají bezprávní otroci, u nichž je jakýkoli pokus o odpor trestán. Evropská aristokracie k tomu používá bezpečnostní a justiční aparát, ze strany muslimů jde většinou o fyzické násilí. Uvedená strategie je velmi variabilní a represivní postup vždy vyplývá z  druhu provinění, místa prohřešku, sociálního postavení provinilce a mnoha dalších faktorů. Velmi často (především v západoevropských státech a Velké Británii) jde o kombinaci obou zmíněných variant. Partnerství současných evropských elit s islámem je tedy v tomto ohledu velice efektivní a oba spojenci se vzájemně dobře doplňují. Jsem však přesvědčený, že neexistuje žádná cílená koordinace postupu obou stran a že tedy jde o spolupráci veskrze intuitivní. Současný stav však není udržitelný věčně. Muslimové, nejpozději v době, kdy již nebude možné uspokojovat jejich stále rostoucí nároky, nakonec opravdu nebudou ochotni vládu evropské aristokracie akceptovat. V ten moment se toto partnerství rozpadne a současnému establishmentu nezbude jiný spojenec než vlastní (v té době sice již velmi zdecimované, ale pořád ještě relativně početné a akceschopné) obyvatelstvo. Rychlost politických změn v Evropě však nasvědčuje tomu, že k této variantě nedojde a současný establishment bude zbaven moci mnohem dříve. V ten okamžik se manévrovací prostor muslimských agresorů, ale i dalších, dnes nepřátelsky se chovajících entit, velmi zmenší.

Partnerství současných evropských elit s islámem je tedy v tomto ohledu velice efektivní a oba spojenci se vzájemně dobře doplňují. Jsem však přesvědčený, že neexistuje žádná cílená koordinace postupu obou stran…

Uvažování všech protivníků Západní civilizace je zcela racionální – v současné době mají stejný zájem, a proto postupují společně. Stav dnešní Evropy proto zcela odpovídá složení  koalice, která jí vládne. Tu tvoří:

• Iracionalisté.
• Evropští oikofóbičtí  psychopaté
• Úředníci ochotní sloužit komukoli
• Všehoschopní političtí oportunisté
• Muslimští nájezdníci

Jednání jednotlivých příslušníků této koalice je determinováno mírou ideologické zaslepenosti, osobními zájmy a osobnostními charakteristikami každého jedince, přičemž ale platí, že skutečný zájem na likvidaci Západu mají jen příslušníci entity oikofóbických psychopatů a muslimských nájezdníků. Celá výše zmíněná koalice tedy nemůže být příliš pevná a dnes se dokonce dá říci, že v některých evropských zemích už byly podniknuty první efektivní kroky k jejímu oslabení. V této souvislosti lze ze strany těch členů koalice, kteří nejvíce ztrácejí vliv (evropští oikofóbové), očekávat další zvýšení jejich agresivity (více dále v textu).

Jestliže současné ohrožení islámem srovnáme například s dobou, kdy Evropa byla ohrožena nacismem, tak jde o relativně jednoduchou situaci. Druh ohrožení je sice stejný (zotročení, či fyzická likvidace), avšak muslimský svět je, na rozdíl od tehdejšího nacistického Německa, technologicky, a tedy i vojensky, na mnohem nižší úrovni, než Západ. Naše schopnost vymazat muslimské země ze zemského povrchu v řádech hodin se dá považovat za poměrně výhodnou vyjednávací pozici a o naší schopnosti okamžitě zastavit současnou invazi třetího světa do Evropy nelze ani v nejmenším pochybovat – v její dnešní podobě by na to Západu stačily vojenské technologie z bitvy u Trafalgaru. Západní silové kapacity jsou tedy ve všech ohledech silně předimenzované (samozřejmě za předpokladu, že bychom je používali k tomu, k čemu jsou určené). Máme tedy nesrovnatelně lepší výchozí pozici, než například Winston Churchill v roce 1940, obránci Vídně v roce 1683, nebo obránci Konstantinopole v roce 1453. Pro všechny zmíněné by naše dnešní situace byla velice jednoduchou až zábavnou záležitostí. Argument „buď uděláš co říkám, nebo nebudeš“ je srozumitelný úplně každému a v každé době – jde o skutečné argumentační esperanto.

Jestliže současné ohrožení islámem srovnáme například s dobou, kdy Evropa byla ohrožena nacismem, tak jde o relativně jednoduchou situaci. Druh ohrožení je sice stejný (zotročení, či fyzická likvidace), avšak muslimský svět je, na rozdíl od tehdejšího nacistického Německa, technologicky, a tedy i vojensky, na mnohem nižší úrovni, než Západ.

Jediný větší (avšak zdaleka ne neřešitelný) problém plynoucí ze současného stavu, je fakt, že se budeme muset vypořádat s invazní kulturou, která už obsadila části evropského území. O té se ale dá hovořit jako o invazním etniku, protože infiltrace islámem mezi Evropany je zanedbatelná (zde podotýkám, že za Evropana nelze automaticky považovat každého držitele evropského pasu), což situaci činí poměrně přehlednou. Nejsme tedy zdaleka v tak beznadějné pozici, jak by se možná mohlo zdát. Pokud vše shrneme, tak:

• Evropanů je v Evropě stále ještě víc
• Svobodné volby (zatím) nikdo nezrušil
• Silové složky jsou, jak si nedávno stěžovali britští multikulturní nacisté, „pořád ještě příliš bílé“
• Vojenská převaha Západu je drtivá
• Argumentační esperanto je všeobecně srozumitelné.

Jediné, co tedy Evropě chybí, je odpovídající politický leadership. To, že naše situace není beznadějná však neznamená, že není vážná. Samozřejmě, že je a Evropě jde o její samotné přežití. Hluk bitvy sice zatím šlechta v paláci přehlušuje hudbou a přípitky s agresorem, ale v podhradí už teče krev.

Co rozhodne o tom, zda bude budoucnost Evropy islámská či nikoliv?

Míra násilí, kterou přistěhovalci vyvolají a čas, který k tomu budou potřebovat. Čím dříve a větší bude násilí, tím dříve se spustí obranné mechanismy evropského obyvatelstva. Je nutné říci, že se v tomto směru invazní etnikum docela snaží a také toto dokazuje, jak moc je zaostalé. Kdyby se jeho příslušníci vydrželi pár let chovat slušně, tak by ovládli Evropu prakticky bez boje, avšak oni svým animálním chováním vybudili k odporu i ty, kteří již byli establishmentem uvedeni do jakési multikulturní hypnózy…

Čím dříve a větší bude násilí, tím dříve se spustí obranné mechanismy evropského obyvatelstva. Je nutné říci, že se v tomto směru invazní etnikum docela snaží a také toto dokazuje, jak moc je zaostalé.

Napětí ve společnosti bude stále narůstat, protože příslušníci vládnoucí třídy jsou v současné době již zcela odtržení od reality a nedokáží správně dávkovat tlak směrem k širokým vrstvám obyvatel, od nichž pak zákonitě dochází ke stále silnějšímu protitlaku, který ještě bude umocňovat vzrůstající agresivita invazního etnika. Právě síla a rychlost těchto protichůdných politických vektorů rozhodne o islámské (ne)budoucnosti Evropy. Za největší nebezpečí dneška proto nelze považovat neomarxistické fanatiky, ale ty kteří drobnými kosmetickými úpravami současných mainstreamových politických postojů uchlácholí obyvatelstvo, aniž by měli v plánu uskutečnit opravdové změny a provést nutné, rasantní kroky (příkladem může být, dnes velmi populární, návrh řešení migrační krize „Marshallovým plánem pro Afriku“)

Zatím stále ještě vypadají Evropané pod svou civilizační slupkou bezmocně, avšak světová dominance Západu nevznikla tím, že by jeho obyvatelé uměli nejlépe plést věnce z květin. Jsem přesvědčený, že kulturní atavismy, které byly v evropské civilizaci budovány stovky, či spíše tisíce let, nemohly zmizet po pár desetiletích vymývání mozků, i když uznávám, že bylo (a stále je) svým rozsahem, sofistikovaností a intenzitou opravdu brutální. Evropané ale již mnohokrát v minulosti  dokázali, že umí likvidovat své nepřátele zdaleka nejefektivněji a jistě si na to dokáží vzpomenout i dnes. Pořád však ještě existuje relativně slušná šance, že  této své dovednosti nebudou muset využít opravdu naplno, a to i přesto. že současná vládnoucí garnitura dělá všechno proto, aby ke krveprolití skutečně došlo. Není také divu; neomarxisté milují krev – samozřejmě pokud není jejich vlastní.

Jaké opatření by mohlo zabránit islamizaci celé Evropy?

Prvním krokem musí být okamžité zastavení imigrace. I když se současná evropská politická reprezentace snaží tvrdit, že to není možné, tak se to ve skutečnosti dá zvládnout poměrně rychle. S několika helikoptérami a rychlými čluny vyzbrojenými kulomety a kamerami jde o misi, která by trvala řádově týdny, maximálně měsíce, navíc se zanedbatelným rozpočtem. Lokalizovat lodě s migranty a poslat je ke dnu je z vojenského hlediska triviální záležitostí, která by se dala pojmout jako cvičení kadetů prvního ročníku vojenských škol. Stejně tak není, při dnešních informačních technologiích, problém rozšířit po třetím světě informaci, že každý pokus o vstup do Evropy končí smrtí. Toto řešení je dokonce proveditelné aniž by bylo porušeno mezinárodní právo. V tomto ohledu si ale přesný postup zatím nechám pro sebe.

Lokalizovat lodě s migranty a poslat je ke dnu je z vojenského hlediska triviální záležitostí, která by se dala pojmout jako cvičení kadetů prvního ročníku vojenských škol.

Druhým, respektive souběžně probíhajícím, krokem musí být okamžitá deportace všech příslušníků invazní kultury zpět do zemí jejich původu, nebo kamkoli jinam. Dnes je zcela evidentní, že jejich integrace není možná (alespoň ne v rozumném časovém úseku), a proto jiné řešení nepřipadá v úvahu. Toto opatření se bude týkat celého invazního etnika bez ohledu na státní občanství a dá se tak přirovnat k situaci po 2. světové válce a realizaci Benešových dekretů. Že jde o vyzkoušené a osvědčené řešení, které nebrání dobrým (nebo alespoň korektním) vzájemným vztahům v budoucnosti, dokazují dnešní vztahy mezi Čechy a Němci, které jsou snad nejlepší v historii, a to i přes štvaní paní Merkelové a dalších šílených německých politiků proti „nesolidárním a xenofobním“ Čechům.

Stimulů, které by invazní etnikum motivovaly k opuštění Evropy, je celá řada; reformou sociální politiky počínaje (stejně je potřebná) a již výše zmíněným argumentačním esperantem konče. Který z uvedených motivačních prvků bude převládat, nyní nelze odhadnout, avšak je zřejmé, že se čím dál rychleji dostáváme do bodu, kdy odsun nebude moci proběhnout jinak, než prostřednictvím plošné a důrazné perzekuce. Komunita invazního etnika na našem území začíná být už příliš početná a zároveň příliš přesvědčená o vlastní převaze. Dá se proto, z její strany, předpokládat jistá prodleva v pochopení, že celou věc myslíme smrtelně (to slovo bude důležité) vážně a hodláme ji dotáhnout do konce (v tomto ohledu bude zřejmě neomarxistické bažení po krvi uspokojeno a já osobně doufám, že to bude jedna z posledních radostí, kterou jim dopřejeme). V této souvislosti by také mělo být jasně řečeno, že princip zkoumáni viny jednotlivce může být uplatňován pouze v případě kriminálních činů, ale není tak možné postupovat v případě války. V té je legitimním cílem každý, kdo nosí uniformu nepřítele. A my jsme ve válce.

Nejprve bude ovšem nutné učinit krok nejdůležitější: zbavit moci všechny, kteří dnes kolaborují s invazní civilizací. To pokládám za nejtěžší úkol, protože opozice proti současnému establishmentu je zatím roztříštěná, ekonomicky slabá a politicky poněkud naivní. Stávající vládnoucí třída je, v tomto ohledu, pořád ještě v mnohem výhodnější pozici. Vzhledem k tomu, že si začíná uvědomovat, že klasické nástroje politického marketingu k udržení moci nestačí, tak je pravděpodobné, že se při pokusu o udržení své moci, mimo cenzury, zastrašování, či kriminalizování opozice a dovozu voličů ze zemí třetího světa, bude snažit o vyprovokování nějakého rozsáhlejšího konfliktu a vzniklé situace využít jako záminky ke zrušení voleb, přičemž bude používat spíše termínu „dočasné odložení“. Existuje mnoho důvodů, proč jediná země, která v tomto ohledu připadá v úvahu, je Rusko. Pokusy o vyprovokování konfliktu s ním pak budou ještě doplňovány rozdmýcháváním nenávisti mezi jednotlivými evropskými národy (kdy budou napadány ty, které současný proticivilizační politický kurz začnou měnit). Všechny uvedené kroky se již průběžně realizují a podílí se na nich prakticky všechny západní politické špičky, většina médií (veřejnoprávní média jsou v tomto zastoupena prakticky 100%), velká část akademické sféry a bohužel také mnoho představitelů křesťanských církví (což pokládám za obzvláště zvrácené a ještě se k tomuto faktu dále v textu, alespoň ve stručnosti, vrátím).

Nejprve bude ovšem nutné učinit krok nejdůležitější: zbavit moci všechny, kteří dnes kolaborují s invazní civilizací. To pokládám za nejtěžší úkol, protože opozice proti současnému establishmentu je zatím roztříštěná, ekonomicky slabá a politicky poněkud naivní.

Pokud takové opatření existuje, do kdy by muselo být provedeno?

Za hraniční situaci se dá považovat okamžik, kdy islámské politické strany budou schopny se stranami oikofóbických psychopatů vytvořit parlamentní většinu v některé z větších evropských zemí. Představa jaderné mocnosti řízené takovou koalicí je, mírně řečeno, poměrně zneklidňující. Ostatní evropské státy by v takovém případě musely zvažovat vojenskou intervenci, která by ale nemusela znamenat skutečnou válku, protože původní obyvatelstvo a (snad pořád ještě „příliš bílé“) silové složky „napadené“ země by podobnou akci vnímali spíše jako osvobození, než jako agresi. Je také pravděpodobné, že by v takové zemi začala občanská válka spontánně a intervence ze zahraničí by pak byla vnímána ještě pozitivněji. Pokud by k takovému vývoji došlo ve vojensky silných státech jako jsou například Francie, Velká Británie, či Německo (i když to není jadernou mocností), tak by evropská protiislámská koalice zřejmě musela uvažovat o nějaké formě spolupráce s Ruskem (vnitropolitická situace v USA účast této země zřejmě vylučuje). Podobné spojenectví by ale také nebylo v evropských dějinách nic nového – vzpomeňme například na koalici proti nacismu před pouhými několika dekádami. V této souvislosti je ale nutné si přiznat, že zatím má však Evropa příliš mnoho Chamberlainů, či dokonce Quislingů a příliš málo Churchillů…

Za hraniční situaci se dá považovat okamžik, kdy islámské politické strany budou schopny se stranami oikofóbických psychopatů vytvořit parlamentní většinu v některé z větších evropských zemí. Představa jaderné mocnosti řízené takovou koalicí je, mírně řečeno, poměrně zneklidňující.

Politický vývoj v evropských zemích naznačuje, že by k výše popsanému katastrofickému scénáři nemělo dojít, avšak není jej možné ani zcela vyloučit. Za mnohem pravděpodobnější lze považovat variantu odsunu invazního etnika, která má ale spíše charakter administrativně-policejní, než válečný. Ovšem i zde bude nutné policejní síly doplnit o příslušníky armády.

Lze předpokládat, že vznikne nějaká verze evropského islámu, který bude radikálně jiný než dosavadní a vstřebá do sebe humanistické hodnoty?

U každého textu, jakým je Korán, nebo Bible, je nedůležitější jeho výklad. Z něj vychází praktikování dané víry, které je pak zdrojem většiny zvyklostí ve společnosti. Ty jsou základem nejen při tvorbě všech psaných i nepsaných norem chování jejích členů, ale také při konstruování společenských institucí a to vše dohromady následně formuje výslednou podobu společnosti. Ta ovšem, zcela přirozeně, zpětně ovlivňuje vnímání náboženství a tím pobízí teology k dalšímu zkoumání textu a korigování jeho dřívějšího výkladu (dnešní afinita mnohých představitelů křesťanských církví k tezím neomarxismu dokazuje, jak silně tento princip dokáže působit). Můžeme předpokládat, že uvedený cyklus bude přítomen neustále, protože nějaká forma víry bude ve společnosti přítomna vždy (i ateismus musíme považovat za víru). Společnost, víra většiny jejích členů a církev jsou tedy v neustálé interakci a je proto zřejmé, že fakticky moc politickou od moci duchovní oddělit nelze. Každé náboženství tedy musíme vnímat jako jistý druh politické doktríny a můžeme říci, že obraz dané společnosti je do velké míry obrazem její víry (domnívám se, že právě zde by se pravděpodobně dala hledat základní příčina současné bezradnosti Západu).

Než budu pokračovat, tak bych rád uvedl, že ačkoli dále v textu budu, v souvislosti se Západem, mluvit jenom o křesťanství, tak nijak nerozporuji skutečnost, že na utváření podoby Západní civilizace má velký podíl i antika a judaismus. Pokud tedy budu zmiňovat pouze křesťanství, tak jedině v zájmu přehlednosti a zjednodušení.

Každé náboženství tedy musíme vnímat jako jistý druh politické doktríny a můžeme říci, že obraz dané společnosti je do velké míry obrazem její víry.

Za dobu trvání křesťanství se výklad Bible vyvinul do velmi tolerantní podoby, která akcentuje používání zdravého rozumu (nepopírám, že v současné době se od tohoto výkladu poněkud vzdalujeme, ale posledních pár set let takový byl a v rámci křesťanské komunity na toto téma dnes probíhají bouřlivé diskuse). V uvedené souvislosti je možné souhlasit s tezí, že ateisté jsou součástí křesťanské civilizace, stejně jako praktikující křesťané, protože Západ dospěl do fáze, kdy prakticky totožné obecně akceptované vzorce chování sdílejí obě skupiny. Protože zároveň platí, že se ateisté aktivně účastní také nejvýznamnějších křesťanských svátků, tak je můžeme považovat za jistou odnož křesťanů (i když by se tomu nejspíš, v souladu se svojí vírou, bránili). Zde se ale jedná pouze o problém definice křesťana (či výkladu Písma?).

Křesťanství zachovává, či dokonce vyžaduje, svobodné uvažování jednotlivce, přičemž této svobodě zároveň stanovuje jisté mantinely, které jsou nutné, aby se společnost vyhnula efektu tzv. „paradoxu svobody“. Civilizační úroveň Západu dokazuje, že tyto mantinely byly nastavené správně, či chceme-li; nejméně špatně ze všech mantinelů ostatních. Křesťanské náboženství tedy sehrálo při vývoji Západu významnou pozitivní úlohu. Bylo jakýmsi katalyzátorem, či protiváhou, která vyrovnávala rychlý ekonomický, či technologický vývoj, jež by jinak hrozil havárií. Je zjevné, že celý tento západní „operační systém“ byl nejefektivnější za všech ostatních a bohužel je však zároveň zjevné, že v současné době se v systému objevily chyby (jejich druh a původ jsou ale tématem na samostatný text)

Pokud se podíváme na dlouhodobé trendy v muslimských společnostech, tak jsou zcela odlišné. Muslimská společnost je společností zcela uzavřenou a jakákoli diskuse je považována za nepřípustnou. Může být sice vznesena námitka, že se diskuse vede a my o ní pouze nevíme, ale takový argument je chabý. Diskusi, o které nikdo neví, která negeneruje žádný výsledek a nemá na fungování společnosti žádný vliv, musíme, alespoň z pohledu praktické politiky, považovat za neexistující. V opačném případě ovšem musí platit následující:

Jaký je tedy závěr? Ať už je současný stav islámu výsledkem diskuse, či důsledkem její absence, máme v obou případech dostatečně silné důvody považovat vyznavače této ideologie za hrozbu a podle toho s nimi nakládat.

Pokud je současný stav islámské civilizace opravdu výsledkem diskuse, pak na nás neútočí nesourodé skupiny pomatených fanatiků, ale organizovaná síla, která činí promyšlené a cílené kroky, směřující k naší likvidaci. V takovém případě se však jedná o zjevného nepřítele, jehož likvidace je naprosto legitimním aktem sebeobrany. Jaký je tedy závěr? Ať už je současný stav islámu výsledkem diskuse, či důsledkem její absence, máme v obou případech dostatečně silné důvody považovat vyznavače této ideologie za hrozbu a podle toho s nimi nakládat.

Jestliže vycházíme z předpokladu, že obraz společnosti je obrazem její víry, tak můžeme říci že islám při celkovém vývoji nepůsobí jako katalyzátor, který snižuje riziko havárie, ale jako zeď, o kterou se vývoj rozbíjí. I kdybychom relativizovali hodnoty, jako svoboda, rovnost, či milosrdenství, tak toto tvrzení dokazuje mnoho dalších skutečností. O bídné úrovni islámského umění, sportu, či vědy můžeme s nekritickým fanouškem této ideologie jistě diskutovat, o čem ale žádnou diskusi vést nelze, je stav filozofie. Tento obor v islámu prakticky absentuje. To ovšem znamená, že se islámská společnost vůbec nezamýšlí nad ideální formou své podoby. Nepřemýšlí o svobodě, právu, morálce, lásce, demokracii (tedy o věcech, které Západu připadaly natolik zásadní, že kvůli nim byl ochoten vést války), protože islám má ve všem zcela jasno. Ideálním a jediným řešením, o kterém se nediskutuje, je islám. A protože si muslimové nevytvořili žádnou pevnou církevní hierarchii a z ní vyplývající nejvyšší autoritu, jejíž výklad Koránu bychom mohli považovat za muslimy všeobecně akceptovaný, tak jediným vodítkem při posuzování islámu může být pouze stav muslimských společností (ostatně, tato metoda je nejefektivnější u všech politických doktrín). Co tedy vidíme ve výkladní skříni islámu? Kmenovou (uzavřenou) společnost a z ní pramenící celkovou zaostalost, bídu a utrpení. Nic jiného islám nenabízí.

Můžeme samozřejmě tezi o vlivu náboženství na stav společnosti také zcela odmítnout. Potom ale neschopnost zajistit efektivní fungování a vývoj islámských zemí nelze vysvětlit jinak, než obecně nižšími mentálními schopnostmi jejich obyvatel, kteří, shodou okolností, vyznávají právě islám. Ze srovnání propastných rozdílů ve vyspělosti Západní civilizace a civilizace islámské, by pak ovšem vyplývalo, že obecné rozumové schopnosti těchto lidí musí být na úrovni debility. Která z variant je blíže k pravdě však nelze, v tento okamžik, říci. Zkoumání, které by nás přivedlo blíže k odpovědi na Západě není přípustné vinou politické korektnosti, v islámské společnosti pak vinou islámu (všimněme si, že obě ideologie vedou ke stejnému výsledku).

Je také prakticky jisté, že tento konflikt bude, jako už mnohokrát v historii, stát obrovské množství lidských životů a poprvé v historii je dnes reálné, že Západ sám sebe opravdu zničí.

Z uvedených důvodů tedy předpoklad, že by islám měl v dohledné době vstřebat humanistické hodnoty, lze pokládat za neodůvodněný. Nemůžeme samozřejmě vyloučit, že jej v budoucnu čekají obdobné zápasy o podobu společnosti, jaké  absolvoval Západ a výsledkem bude nějaká humanistická verze této politické doktríny. V současné době se ale jeví mnohem pravděpodobnější, že se vývoj islámské civilizace bude ubírat směrem zcela opačným, anebo ustrne. Ani jedna varianta však nutně nemusí znamenat, že bychom s islámem měli být v obecném konfliktu. Na svém území ať si dělá, co uzná za vhodné, své boje si ale musí vybojovat bez naší účasti a mimo naše země. Prostředků, abychom si to vynutili máme dostatečné množství a pokud islámská civilizace zůstane v současném stavu, tak se na tom nic nezmění.

Dnes více než kdy v historii platí, že současný konflikt mezi Západem a islámem je v první řadě vnitřním konfliktem Západu, ze kterého islám pouze těží. Je také prakticky jisté, že tento konflikt bude, jako už mnohokrát v historii, stát obrovské množství lidských životů a poprvé v historii je dnes reálné, že Západ sám sebe opravdu zničí. Já jsem však pevně přesvědčený, že k tomu nedojde – i když to tentokráte nejspíš bude hodně těsné…

Walter Kraft je poradcem Jaroslava Foldyny a autorem slavné série článků o neomarxismu

(text byl původně publikován v limitované rozšířené edici Prolomení hradeb, jehož poslední zbývající kusy můžete koupit v internetovém obchodě Petra Hampla nebo na webu Knihcentrum)