Jiří Vyhnalík o genech, dědičnosti inteligence a lidské společnosti
V posledních desetiletích hodně pokročily statistické metody, je k dispozici víc pozorování a tudíž snad dokážeme lépe rozumět mnoha společenským jevům, včetně rozlišení toho, co je vrozené a co nikoliv. To má samozřejmě dopady i na politiku.
Kdybyste měl z těch nových objevů vypíchnout něco nejvíc průlomového, co by to bylo? Dědičnost inteligence? Nebo statistický vztah mezi výši IQ a sociálním postavením? Nebo něco úplně jiného?
Na začátku uvedu, že měření IQ lze velmi volně považovat za intelektuální analogii fyzického atletického desetiboje. Měříme výkon v několika různých testech intelektuálních dovedností a výsledky přepočítáme tak, aby průměr přes celou referenční populaci byl 100 a rozptyl byl 15 bodů. To znamená, že v běžné (západo)evropské populaci, na které byla IQ škála kalibrovaná, je průměrné IQ přibližně 100 bodů a do rozmezí 85-115 bodů spadají přibližně dvě třetiny populace.
Hlavní rozvoj výzkumu IQ nastal po 2. světové válce, kdy už byly vyřešeny metodické otázky a IQ se začalo měřit ve velkém. Problém nastal ovšem kvůli tomu, že IQ měří rozdíly mezi lidmi a to se stalo ve věku politické korektnosti problematickým. Od 80. let do konce století dochází k útlumu výzkumů a dnes se výzkumy v tomto směru prakticky zastavily.
Podařilo se prokázat, že inteligence (IQ) je ve značné míře (70-85 %) dědičná. Ukazuje se také, že na růst průměrného IQ má vliv dlouhodobý evoluční tlak. To je ovšem zároveň dobrá i špatná zpráva. Na jednu stranu to znamená, že každá populace může v horizontu staletí zvýšit postupně průměrné IQ potomků. Na druhou stranu to ovšem znamená, že je k tomu potřeba, poměrně silný (a tedy nepříjemný) evoluční tlak. Tam, kde je tento tlak odstraněn dochází k postupnému poklesu IQ podle evolučního pravidla regresu k průměru. Toto pravidlo říká, že evoluční tlak může v čase vést ke zvýšení určité vlastnosti u populace. Pokud ovšem tento tlak vymizí, začne se tato vlastnost opět postupně zhoršovat. Toto vypozorovali chovatelé u stád šlechtěných na velikost jedinců. Stejně to platí i u IQ.
Důležitý poznatek je, že existuje významná korelace mezi průměrným IQ populace a prosperitou zemí. Tedy země, ve kterých výrazně klesá průměrné IQ budou zaostávat a naopak země s vysokým průměrným IQ (např. Čína a Tchaj Wan, Izrael, Korea) mají šanci se rozvíjet.
Jak by mohl vypadat ten evoluční tlak na vysokou inteligenci? Byly doby, kdy se všichni snažili mít hodně dětí a poskytnout jim šance. Ti s vyšší inteligencí v tom mohli být úspěšnější než ostatní. Na druhou stranu ale působila řada mechanismů opačným směrem. Třeba to, že někteří hodně chytří kluci volili kněžskou dráhu, a tudíž měli méně potomků než ostatní.
Dnes ale žijeme ve světě, kde mít děti je nevýhodné po všech stránkách, od financí až po životní spokojenost. Nemůžeme tedy o žádné závodu v plození potomků mluvit. Snad kromě velmi specifických menšin, pro které jsou sociální dávky rozhodujícím příjmem.
Jak v takovém prostředí zajistit evoluční tlak? Inteligence dnes koreluje s bohatstvím a životním úspěchem silněji než kdykoliv v minulosti, ale nezdá se, že by s tím souvisela plodnost.
Pokud jde o evoluční tlaky, tak těch na nás působí vždy víc najednou a platí, že pokud má určitý evoluční tlak vést k změně, musí trvat dlouho a musí být silnější než konkurenční tlaky. Například život za polárním kruhem je velmi náročný a vyžaduje od lidí v takových podmínkách maximum, ale vedle inteligence budou silnější roli hrát schopnosti čistě tělesné, jako je efektivní metabolismus tuků, schopnost snášet zimu atd. Vypadá to, že relativně vyšší IQ se vyselektovalo v oblastech mírného pásu, ve kterých výrazné změny podmínek v průběhu každého roku, nutily lidi dlouhodobě plánovat a vzájemně spolupracovat a zároveň příroda byla drsná v přijatelných mezích.
V této souvislosti si dovolím historickou vsuvku. Ještě před tím, než Charles Darwin přišel s teorií přirozeného výběru, rozvíjela se teorie pojmenovaná po Jean-Baptiste Lamarckovi, která předpokládala, že organismy svým potomkům předávají vše, co během svého života získaly, nebo se naučily. Naopak Charles Darwin tvrdil, že vlastnosti potomků se náhodně liší od vlastností rodičů. Nejvíce potomků vychovají ti, kterým náhoda dopřála ty momentálně nejvhodnější vlastnosti. O obou těchto koncepcích se vedly dlouhé spory a teprve objev DNA dal za pravdu Darwinovi.
Ve skutečnosti využíváme oba dva druhy dědičnosti. Tu darwinovskou, pokud jde o naše chromozómy a DNA a tu lamarckovskou spolu s učením se, pokud jde kulturu a její přenos do dalších generací. Důvodem toho, že člověk tak rychle ovládl Zemi je právě tato kombinace dědičností, kdy jsme se naučili omezení dané darwinovskou dědičností obcházet pomocí kultury a civilizace. Rychlost změn společnosti pomocí kultury je o několik řádů vyšší, než je rychlost biologické evoluce. Proto je nezbytné, aby napřed přišla civilizační stabilizace.
Snad bychom tedy mohli dosavadní povídání shrnout tak, že v současné době v rámci západní civilizace platí, že:
- a) lidé s vyšší vrozenou inteligencí jsou v životě výrazně úspěšnější,
- b) tento úspěch se nepromítá do počtu potomků a tudíž ani do selekce,
- c) pro úspěch země či civilizace mají větší význam kulturně dané způsoby chování, zvyklosti, instituce apod.
Dá se s tím takhle souhlasit?
Ano s tím se souhlasit dá. Pokusím se to ještě trochu rozvést.
Vyšší IQ dává lidem větší možnosti vzdělání a možnost si vybírat kde a za kolik budou pracovat. Proto lze najít lidi s vysokým IQ mezi právníky, lékaři, bankéři a konzultanty, špičkovými programátory a i mezi vědci. Tedy v oborech, kde se za svoje schopnosti dočkají odměny, někteří finanční a jiní ‘pouze’ uspokojení ze zajímavé práce. Ovšem ještě před půl stoletím a natož před delší dobou, bylo společenské rozložení lidí s vysokým IQ mnohem rovnoměrnější. V 19. století a dříve, bylo možné najít výjimečně nadané lidi ve všech společenských vrstvách a tito lidé dokázali přicházet se svými nápady v nejrůznějších oborech. S tím, jak rostla dostupnost vzdělání, docházelo postupně k výraznější společenské diferenciaci. To, že lidé dostali lepší šanci uplatnit svůj potenciál, se projevilo na růstu produktivity, ale zároveň to vedlo, po prvních dvou generacích k zamrznutí sociální mobility ve společnosti. S tím, jak se vysokoškolské vzdělání zpřístupnilo postupně všem talentovaným, dochází k tomu, že si lidé nacházejí partnery ze stejné vrstvy a prohlubuje se propast ve společnosti.
Není to spíš tak, že se musíme prostě smířit s tím, že část těch nejvíc inteligentních bude své IQ používat proti svým spoluobčanům a bude přemýšlet hlavně o tom, jak je ošidit? A jak se vlastně vyrovnat s tím, že od té doby, co dostali ti s nejvýkonnějšími mozky největší prostor, se životní podmínky ostatních zhoršily? Začala klesat životní úroveň, lidé jsou méně svobodní, začaly se kupit nejrůznější problémy…
Bavíme se převážně o inteligenci, až to může u někoho vyvolávat dojem, že inteligence je jedinou, nebo hlavní lidskou vlastností, která řídí společnost. Tak tomu ovšem vůbec není. Vedle inteligence je řada dalších vlastností a schopností, které jsou důležité pro jednotlivce a společnost. S inteligencí souvisí třeba kreativita, ale například píle a pracovitost na inteligenci nejspíš nezávisejí.
Inteligence se obecně definuje jako schopnost efektivně zpracovávat informace, řešit problémy, úspěšně zvládat neobvyklé situace a schopnost přizpůsobovat si prostředí ve svůj prospěch. Ovšem inteligence je pouze jednou z vlastností lidí. Proto neexistuje jednoznačný model toho, jak se nadprůměrně inteligentní lidé chovají v krizových dobách. Ti, kteří se vnímají jako součást společnosti a přijímají spoluodpovědnost za její vývoj, budou svoji inteligenci využívat k tomu, aby hledali cesty, jak pozdvihnout celou společnost a řešit společné problémy. Naopak ti, kteří jsou zaměřeni více sobecky, dokáží převratné doby využít ve svůj prospěch, protože dokáží rychleji, než druzí odhalovat a využívat nové příležitosti. Takže ano, část těch nejchytřejších v krizových dobách výrazně zbohatne, ale to se týká hlavně těch zaměřených na vlastní prospěch, naštěstí se snad najdou i takoví, kteří svoji inteligenci zaměří na hledání řešení pro celou společnost.
Problém vidím ještě jinde. Do konce 19. a do značné míry do poloviny 20. století, bylo vzdělání elitní záležitostí a tak se špičkové vzdělání dostalo jenom na část těch nejnadanějších, což na jednu stranu vedlo ke ztrátě těchto nadaných mozků pro rozvoj vědy, ale zároveň se často stávalo, že ti nejnadanější a nejpracovitější z nich se dokázali prosadit i v povoláních, ve kterých bychom nějakou nadprůměrnou inteligenci neočekávali. Třeba jako sedláci, nebo řemeslníci, případně se prosadili jako námořníci nebo vojáci. Historie nabízí řadu takových příkladů a zejména průmyslová revoluce do značné míry stála na takovýchto vynálezcích a zlepšovatelích. Stačí se blíže podívat na vývoj nějakého zařízení, nebo technologie a uvidíme, že velké vynálezy byly vždy doprovázeny celou řadou drobných vylepšení, dnes už anonymních vynálezců.
Teprve ve 20. století došlo k plnému rozšíření vzdělání napříč sociálními vrstvami a k emancipaci žen i pokud jde o přístup ke vzdělání. Naprostá většina nadprůměrně nadaných lidí, s výjimkou třetího světa, dnes získává vysokoškolské vzdělání. To vede k prohlubování rozdílů ve společnosti a její polarizaci.
Nicméně dědičnost se netýká jenom inteligence, ale i dalších lidských vlastností a znaků. Dokonce se zdá, že i na mnohé z toho, co jsme dosud přikládali výchově a morálce, má genetika větší roli, než jsme si dokázali představit.
To má samozřejmě důsledky pro politiku. Jedna strana prosazuje názor, že v podstatě jakékoliv rozdíly i jakékoliv lidské neštěstí má být tolerováno, pokud je způsobeno dědičností. Druhá strana zase volá po masivnějším přerozdělování a celkově razantnějších zásazích, protože ti, kdo jsou dole, nemůžou za to, s jak nedostatečnou výbavou se narodili.
Má to nějaké rozumné řešení?
Každý jsme jiný, a to platí i pro jednovaječná dvojčata, která sice sdílejí stejnou genetickou informaci, ale přesto nejsou identická.
Pokud se podíváme do oblasti sportu, tak vidíme, že někdo se narodí s rychlými svaly, které mu umožní rychlý běh, a když k tomu přidá trénink, může z něho být reprezentant ve sprintu. Naprostá většina lidí ovšem nezaběhne 100 m pod 10 vteřin ani se sebelepším tréninkem. Ovšem ve fungujících sportovních oddílech s mnohaletou tradicí nikoho nezavrhují a každému se snaží najít disciplínu, ve které může být dobrý a závody, na kterých si zazávodí.
Nejde ovšem jenom o hledání silné stránky každého, ale současně i o to pochopit kdo jsme a jací jsme. Nemá logiku vyčítat lidem to, jací se narodili, ale zároveň není možné měnit pravidla tak, aby se většina (a tedy celá společnost) doplácela na zvýhodňování menšiny.
Opět se vrátím ke sportu. V 50. a první polovině 60. let se ve sportech začaly prosazovat sportovkyně s vzácnou kombinací pohlavních chromozomů XXY (normálně mají muži kombinaci XY a ženy XX). Tyto sportovkyně měly vysokou hladinu mužských hormonů a byly proto fyzicky zdatnější než běžné ženy. SSSR tehdy reprezentovaly sestry Pressovy, které sbíraly zlaté medaile na světových soutěžích hned v několika atletických disciplínách každá. Světové sportovní organizace proto rozhodly tyto ženy z vrcholového sportu vyřadit. Určitě to byla diskriminace, ale zároveň to udrželo sport otevřený a atraktivní pro ‘normální’ ženy. Sportovkyně tedy od 60. do poloviny 90. let procházely tzv. sextesty, kdy se zjišťovalo, zda mají standardní ženskou kombinaci chromozomů XX. V 90. letech se toho ovšem ujali američtí právníci a prosadili zrušení těchto testů. Ve sportu se pak začaly objevovat velmi výkonné závodnice s nejasnou identitou a dnes už máme závodnice, které se narodily jako muži, jako muži vyrostly a trénovaly a po roce užívání tabletek k potlačení mužských hormonů závodí jako ženy. To, že se někdo necítí dobře jako muž a chce se stát ženou je jeho individuální volba a nelze to obecně zakazovat. Ovšem tím, že se svým mužským tělem závodí se ženami, bere svým soupeřkám radost ze sportu a poškozuje tak celý sport.
Takže rozdíly tolerovány být mají, nikdo nemůže za to, co mu genetické sudičky přiřkly, ale podpora odlišností by měla končit tam, kde tím poškozujeme většinu a celou společnost.
Když ale dáme stranou velmi specifické oblasti jako umění a sport, pravicový přístup, který toleruje nebo dokonce vítá příjmové, majetkové a mocenské rozdíly mezi lidmi, je založen na dvou představách:
- a) rozdíly jsou důležité, aby byli lidé motivováni podávat maximální výkon,
- b) rozdíly jsou důležité, aby ti horší byli vytlačeni ze společnosti, nemnožili a genofond se zkvalitňoval.
Obě ty představy byly vyvráceny. Rozdílné výsledky jsou dány spíš vrozenými genetickými předpoklady než rozdíly v úsilí, a vyšší příjem ani bohatství nevedou k vyšší plodnosti, spíše naopak.
Není to tedy, statistická zjištění o dědičnosti nutně vedou k levicové ekonomické politice založené na vysokém zdanění?
On ten ‘pravicový přístup’ historicky fungoval. Jenom tomu nikdo tak neříkal. Byl to prostě tvrdý život bez sociálních jistot s vysokou dětskou úmrtností a bez sociálního zabezpečení v dnešním slova smyslu. O staré a nemocné se musela postarat jejich rodina, případně obec. Tomu, aby tvrdé recepty fungovaly, brání státní sociální zabezpečení, zrovnoprávnění žen, všeobecné vzdělání, dostupná a bezpečná antikoncepce a tak dále.
A ruku na srdce, kdo by chtěl žít ve světě bez těchto vymožeností 20. století? Návrat zpět je naštěstí nemožný. Zatímco ještě počátkem 20. století byly platy a mzdy nastavené tak, aby rodiny mohly žít z jednoho příjmu, dnešní rodiny, zvlášť ty s dětmi potřebují příjmy dva. Zde klasická levicová řešení ve formě dávek selhávají a ukazují se být kontraproduktivními. Základem reformy musí být změna společenského ohodnocení mateřství, které by mělo být považováno za základní a nejvyšší poslání ženy. Dále by měly být dostupné stabilizační byty pro mladé rodiny a zároveň je potřeba přenést těžiště od dávek k daňovým úlevám, které by podpořily porodnost mezi vysokoškoláky a ekonomicky aktivními. Jde tedy o kombinaci levicového a pravicového přístupu.
Až dosud jsme mluvili hlavně o dědičnosti inteligence. Ale statistické analýzy ukazují, že dědičnost hraje významnou roli i v dalších oblastech, jako je braní drog nebo i třeba těhotenství nezletilých.
Může to znamenat, že stojíme na prahu zcela nových typů sociálních a zdravotních programů? Ostatně, i epidemie by se mohla řešit úplně jinak, kdybychom věděli, kteří lidé jsou geneticky zranitelnější vůči novému viru a kdybychom nemuseli spoléhat na tak nejisté indikace, jako je obezita.
V 90. letech probíhaly hlavní práce při čtení lidského genomu, tzv. Human Genome Project a v roce 2003 bylo slavnostně ohlášeno dosažení cíle. Od té doby se celý proces o několik řádů zrychlil a o několik řádů zlevnil, takže to už je pro vědce do značné míry standardní práce. Genetika se ve školách vysvětluje na jednoduchých příkladech, jako je barva květů, které jsou možná řízeny jedním genem. Jenže už barvu lidských očí určuje nejméně 15 různých genů a u jiných vlastností to jsou stovky, nebo tisíce genů. To, že vědci dokázali přečíst genom už tisíců jedinců, neznamená, že přesně víme, co jednotlivé geny dělají. Geny fungují ve vzájemné souhře, kdy část genů vlastně jenom připravuje prostředí k tomu, aby se jiné geny mohly projevit. Funkce genů se také může měnit podle situace, ve které se ocitnou, takže jeden a ten samý gen může regulovat formování obratlů a žeber v embryonální fázi vývoje organismu a později se podílet na správné funkci očí. Jsou popsány případy, kdy dva různé geny mají variantu pro větší tělesnou velikost, ale pokud se oba sejdou ve variantě pro větší velikost, je výsledkem menší jedinec. Takže místo toho, aby se jejich vliv sčítal, vzájemně se blokují.
V současnosti se genetici zaměřují na eliminaci některých dědičných chorob, které vznikají v případech, kdy dítě zdědí ‘vadný’ gen zároveň od obou rodičů. Pokud víme, že se taková nemoc v rodině vyskytuje, je vhodné se nechat vyšetřit a v případě, že je někdo nositelem takového genu je možné při umělém oplodnění vybrat embrya bez ‘vadného’ genu a tím se této nemoci v dalších generacích úplně zbavit. To je záležitostí přístupu k lékařské péči. Řada takových nemocí byla u amerických Židů vymýcena, zatímco Amišové si svoje dědičné choroby ‘nenechali vzít’.
Pokud jde o covid, není to tak jednoduché. Vypadá to, že odolnost je výrazně závislá na věku a i kdyby měl někdo genofond, který by mu zajistil zvýšenou odolnost, pořád by mohl virus přenášet.
Čím více toho o fungování genomu víme, tím více vyvstává otazníků. Na druhou stranu máme k dispozici metody CRISPR, případně vylepšenou CRISPR 2, které umožňují přesně a cíleně modifikovat DNA. První takovou genetickou úpravu provedl v Číně Che Ťien-kchuej, který několika embryím vypnul gen CCR5, čímž těmto dětem zajistil odolnost vůči AIDS a vypadá to, že i vyšší inteligenci. Che byl vyhozen z práce a odsouzen do vězení, ale vypadá to, že jde pouze o otázku času, než se modifikací lidí začne i když zpočátku nejspíš ilegálně.
Ale nemusíme chodit tak daleko, jako je výměna genetické výbavy. Co třeba sociální politika, která by zohledňovala prokazatelně existující rozdíly ve vrozených schopnostech a dalších vlastnostech? Co jinak strukturované školství? Neotevírá to cestu k systému, který bude mnohem lépe odpovídat potřebám a problémům různých lidí? A z druhé strany, nebude to znamenat, že se každý může neustále vymlouvat na genetickou výbavu?
Výmluvy na genetickou výbavu jsou módní právě dnes. Všechny ty kvóty a affirmative actions jsou přece snahou, jak vyrovnávat handicapy ať už vrozené, nebo získané výchovou. Nejspíš tady je příčina toho, že euroamerické civilizaci, založené na popírání rozdílů mezi lidmi a pravidelném střídání politických vůdců, tak rychle utíká právě Čína, která staví na meritokracii, kdy je postup do vyšších postů otevřený pouze těm, kdo dokáží opakovaně procházet náročnými zkouškami. Pro Číňany je výběr kvalitních lídrů důležitější než neustálé střídání. Život ve společnosti, ve které se politické strany předhánějí v tom, jak uplatit voliče, je jistě pohodlnější, než život v náročné společnosti neustálých zkoušek, která ovšem dlouhodobě napomohla tomu, že Číňané mají v průměru vyšší IQ, než Evropané, jak jsem už dříve zmiňoval.
Zdá se, že affirmate action, woke a další kousky anticivilizační levice vycházejí spíš z představy, že rozdíly nejsou vrozené, nýbrž že jsou důsledkem diskriminace. V předcházejících desetiletích se na geny odvolávala pravice, když byla proti programům vyrovnání šancí. V posledních dvou letech jsou to ale právě geny, čím naopak argumentuje levice.
Nicméně když necháme stranou politické spory, je reálné, že by lepší znalost dědičnosti mohla vést k vytváření účinnějších a spravedlivějších politik?
Obávám se, že odpověď se dá nalézt už v samotné otázce a bohužel zní ‘ne’.
Jak uvádíš, tak argumenty strany sporu interpretují výhradně tak, jak se jim to hodí a realita jde stranou. Přitom vlastně nemusí tolik záležet na tom, zda vlastnosti a schopnosti dědíme prostřednictvím genů, nebo výchovy, podle všeho obojí hraje roli. Podstatné je, zda společnost dokáže motivovat úspěšné a schopné lidi k tomu, aby měli více dětí a věnovali se jejich výchově než ti, kdo svoje děti vychovávat neumějí a nechtějí.
Tím, že bychom lépe znali svoje dědičné dispozice, bychom věděli na rozvoj, čeho se máme zaměřit, a naopak na co si dávat pozor. Ovšem zase tak mnoho bych si od toho nesliboval. Vždyť už dnes studovaní biologové a lékaři vědí, jaké záludné hry s lidmi hrají zděděné vzorce chování a přesto i u nich často vítězí hormony nad jejich znalostmi.
RNDr. Jiří Vyhnalík je matematik a předseda České společnosti pro civilizační studia. Otázky kladl Petr Hampl