Huntingtonův střet civilizací už nevypadá tak nerealisticky

Teorie Samuela Huntingtona o tom, že světová politika přerůstá v bitvu kulturní okruhů, působila před časem alarmisticky. Teď se ale zdá, že Huntington popsal situaci přesně.

Čtvrtstoletí poté, co Huntington napsal svůj kontroverzní Střet civilizací, je správná doba podívat se na ni znovu a podívat se znovu i na debatu, která se kolem této původně eseje (knihu napsal Huntington až později) odehrála – zejména ve světle konfliktů, které od té doby probíhají.

Když jsem ji četl v roce 1993, přišel mi Huntingtonův pohled alarmistický a přehnaný a dával jsem spíše za pravdu kritikům. Ale když jsem se na něj podíval znovu, téměř mě udeřila do očí příhodnost a hloubka vhledu.

Když Huntingtonův článek poprvé vyšel, téměř všichni jej kritizovali. Přitom ale bylo jeho úmyslem vyvolat debatu o tom, jaké základní síly budou určovat globální bezpečnostní vztahy v 21. století. Esej byla míněna jako otázka, i proto následoval na konci názvu otazník. Jádrem Huntingtonovy hypotézy (tak svou tezi označil) bylo následující:

Fundamentální zdroje konfliktů nebudou primárně ideologické ani ekonomické. Hlavní rozdělení lidstva a hlavní zdroje konfliktů budou kulturní. Zlomové linie mezi civilizacemi se stanou bitevními poli budoucnosti.

Huntington tvrdí, že v 19. století převládaly konflikty mezi národními státy, pro 20. století byly typické střety ideologií (komunismus, fašismus, liberální demokracie) a že po studené válce se situace změnila tak, že hlavní dělící čarou a hlavním zdrojem konfliktů jsou sdílené kulturní identity. Takových konfliktů bude přibývat navzdory tomu, že svět se zmenšil a že se šíří ekonomická modernizace. Huntington dobře viděl, že takové rozdíly mezi civilizacemi, pomocí kterých lidé definují vlastní identitu, jsou obtížněji umlčitelné a trvalejší, než se předpokládalo.

Lidé různých civilizací mají různé pohledy na vztah mezi bohem a člověkem, jedincem a skupinou, občanem a státem, rodiči a dětmi, manželem a manželkou a liší se i pohledem na relativní důležitost práv a povinností, svobody a autority, rovnosti a hierarchie. Tyto rozdíly vznikaly po staletí a hned tak nezmizí. Ty rozdíly jsou mnohem hlubší a základnější než rozdíly mezi politickými ideologiemi a politickými režimy.

Při vytváření této hypotézy udělal Huntington řadu fascinujících pozorování, mnoho z nich jasnozřivých. Zpochybnil například, že globální ekonomická modernizace rozpustí rozdíly mezi civilizacemi, jak se všeobecně předpokládalo. Všiml si, že „ve většině zemí… lidé aktivní ve fundamentalistických hnutích jsou mladí vzdělaní příslušníci střední třídy, technici, profesionálové a lidé z byznysu. Oživení náboženství dává nový základ jejich identitě a odhodlání, které překračuje národní hranice a spojuje lidi do civilizačních celků.

Nezápadní návrat ke kořenům

Západ byl ještě na vrcholu moci, ale  Huntington již viděl „návrat ke kořenům“ v nezápadních civilizacích. Upozornil na možnost reislamizace Blízkého východu skoro 10 let před 11. zářím. Vlády ztrácely schopnost mobilizovat lidovou podporu na základě ideologie (např. demokracie) a byly nuceny se obracet k náboženské identitě. Pro západ to znamená fundamentální výzvu.

Tak jako mnoho jiných komentátorů, i Huntington patřil do určité doby. Ve své práci věnoval např. hodně prostoru tomu, že ukazoval konflikt na Balkáně jako součást konfliktu mezi pravoslavnou a islámskou civilizací. Mluvil také o riziku, že konfuciánská kultura postaví Čínu, Tajwan a Hongkong proti západu, k čemuž zatím nedochází. Nepředvídal také hluboké trhliny uvnitř islámského civilizačního okruhu, zejména konflikt mezi sunity a šíity, který se dnes projevuje nebo doutná pod povrchem dění na celém Blízkém východě.

Nejzajímavější jsou Huntingtonovy komentáře o růstu islámského fundamentalistického hnutí, které zaplnilo prostor poté, co se Evropané stáhli z Blízkého východu. Příští velká konfrontace proběhne mezi západem a světem islámu, tvrdil Huntington. Střet bude vyhrocován obrovským populačním růstem růstem v islámských zemích, který podle Huntingtonovy prognózy povede k rostoucí migraci do Evropy, a ke stále častějším střetům mezi arabskými a tureckými migranty a obyvateli evropských zemí. Předpověděl také střet mezi muslimy a křesťany v Nigérii a dalších místech Afriky.

Nemůžeme opakovat všechna fakta, která se od té doby objevila a která podporují Huntingtonovu teorii. V něčem se nejspíš mýlil, včetně možnosti vzniku konfuciánsko-islámského spojenectví proti západu. Čínský ekonomický rozvoj a tamní rostoucí problémy s islámskými menšinami vedou k tomu, že spojenectví s islámem začíná být nepravděpodobné. Ale střetnutí mezi islámem a západní kulturou nabralo tu temnou podobu, jakou Huntington předvídal.

Huntingtonovo doporučení pro západ zní více se přimknout k Latinské Americe, tvrdě pracovat na tom, aby se Čína a Japonsko dostaly blíže k západní civilizaci a propagovat možnost modernizace bez pozápadnění – tedy cestu, kterou zatím úspěšně zvládlo jen Japonsko a po které se vydala Čína v roce 1993.

Ti, kdo před 20 lety kompletně odmítli Huntingtonovu analýzu, by si měli svou kritiku znovu promyslet. Tak např. Amartya Sen kritizoval Huntingtona za nedostatečné rozlišování. „Rysem většiny kultur je různorodost… západní civilizace není žádnou výjimkou.“ Proti tomu se nedá nic namítat. Ale nijak to nevyvrací jádro Huntingtonovy  teorie, že ve světě po studené válce se stále výrazněji vynořují kulturní identity jako sjednocující síla významnější než ideologie nebo ekonomické síly. Jak se asi dalo čekat, Noam Chomsky odmítl Huntingtona s tím, že to je „pouze výmluva, aby Američané mohli pokračovat ve svých krutostech.“ On a mnozí další jsou až pozoruhodně tišší, když mají mluvit o ukrutnostech, jakých se dopouští stát. Je nejvyšší čas, aby přiznali, že to, co psali o Huntingtonovi, bylo špatně. A především architekti bezpečnostních politik by měli změnit svůj postoj.

Graham Bradley je bývalý prezident Australské obchodní komory

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *